Český botanik, který okouzlil krále Madagaskaru. Do světa se vydal díky císaři

Ostrovy Indického oceánu! Kdo by je nechtěl spatřit? Počátkem devatenáctého století po tom toužilo hned několik evropských cestovatelů. Jedním z nich byl Václav Bojer, zahradník a posléze botanik, první Čech na půdě ostrova Mauricius, jehož práce je dodnes oceňována ve světových odborných kruzích. Jen doma zůstal ve stínu slavnějších cestovatelů.

Václav Bojer se narodil 23. září roku 1795 Barboře a "mistru polnímu" Šimonovi Pojerovi (původní příjmení znělo Pojer) v Řesanicích v dnešním okrese Plzeň-jih. Spolu se starším bratrem pronikl do tajů zahradnického řemesla u hraběte Wurmbranda v Liblíně na Rokycansku, aby se v osmnácti letech vydal do hlavního města habsburské monarchie. Ve Vídni pak díky příteli F. W. Sieberovi, botanikovi, cestovateli a dobrodruhovi, získává místo ve zdejším muzeu.

Počátkem dvacátých let 19. století je nadaný mladík pravděpodobně na přímluvu samotného císaře zařazen do přírodovědecké expedice C. T. Hilsenberga (umírajícího později na Madagaskaru v pouhých dvaadvaceti letech), směřující k břehům Východní Afriky a Madagaskaru. Loď vyplouvá z francouzského přístavu Marseille a v červenci roku 1821 doráží k ostrovu Mauricius. Nelehká plavba trvá přes sto dní.

Tehdejším a vůbec prvním anglickým guvernérem ostrova byl sir R. T. Farquhar. Britská koloniální správa získala totiž Mauricius, náležející pod jménem Isle de France předchozích sto let Francouzům, teprve roku 1810.

untitled (1 of 1) Václav Bojer | zdroj: Wikipedia.cz

Farquhar zastával guvernérskou funkci v letech 1810 až 1823 a proslul svými akcemi proti otrokářům. K návštěvníkům byl velmi vstřícný, a s nadaným Čechem byl natolik spokojen, že jej příštího jara vyslal spolu s J. Hastiem na ostrov Madagaskar. Měli se nejen věnovat přírodovědeckému zkoumání, ale také kontaktovat místního panovníka Radama I. kvůli vyjasnění králova postoje k obchodu s otroky.

Pozoruhodný král Madagaskaru

Madagaskar, největší ostrov Indického oceánu a čtvrtý největší na světě, je se svým nepřeberným množstvím rostlin a živočichů, vyskytujících se v mnoha případech pouze zde, skutečnou rajskou zahradou přírodovědců. A král Radama I. "Veliký" (1793-1828) byl pozoruhodnou osobností.

Doba jeho panování je někdy nazývána malgašskou renesancí (Malgašsko=zastaralý název Madagaskaru). Když v osmnácti letech nastoupil na trůn, pozval do země Evropany a povolil vstup anglickým misionářům, kteří hlásali křesťanství a upravili malgašský jazyk do psané podoby.

Neméně panovníka zajímalo zlepšení vojenské vybavenosti. Po jeho předčasné smrti ovšem nastala regrese a země se vrátila ke starým pořádkům pod vládou královny-vdovy Ranavalony, odpůrkyně křesťanského náboženství a cizinců vůbec.

Bojer s Hilsenbergem zachytili své madagaskarské zkušenosti v krátkém cestopisu, který vyšel nejprve v anglickém a francouzském jazyce, v českém překladu pak roku 1836 v časopise Krok. Český rodák měl štěstí, že si ho osvícený panovník oblíbil. Na první audienci zahrál totiž spolu se svými druhy na evropské nástroje, což se prý Radamovi natolik zalíbilo, že vyžadoval obdobné hraní každý večer.

Zmíněné dílo zachycuje zdejšího vládce takto:

"Král Radama jest muž asi třicetiletý, trochu více pěti střevícův veliký, pohledu příjemného. Velmi jest rozumný, náramně chytrý, přívětivý, veselý, dovádivý, často mnoho citu prozrazuje, dychtivě hledá poučení a všemožně láká na dvůr Evropany, kterých způsoby a společnost miluje, zvláště když o vojně se mluví. Největší potěšení má na vypravování o znamenitých hrdinech, které následovati se snaží."

"Velmi miluje hudbu; my oba umějíce pískati na flétnu, míváme to potěšení jím i jeho rodinou až k pláči pohnouti. Tyto však dobré povahy jsou pouze ničím z ohledu jeho sobectví, pejchy, nedůvěry, jenž se vzmohly, co Angličanové začali s ním pojednávati. Uznalost za služby přátelské nezná, maje je za povinnosti. Někdy bývá velikomyslným, jindy zase jeho skoupost hanebná. Nicméně mohou Evropané na něj se spoléhati co do obchodu a ochrany, anobrž pobízí je a nikdy nepropouští bez upokojení."

"Král jest samodržec neobmezený; on sám soudí, poroučí, řídí a spravuje všecky věci ve státu, ministrové mají moc toliko v chatrných důležitostech. Práva leží v rukou jeho, jeho slovo jest zákon. On soudí nad živobytím a smrtí svých poddaných. Nezačínají nižádnou rozmluvu, aby dříve neprosili o požehnání krále. Slova 'mocný král Radama ať žije až do největšího stáří bez nemoci a jiného zla' slyšeti jest před každou smlouvou a po ní. Koupě uzavřená bez této průpovědi nemívá platnosti.."

A královské sídlo? "Hrad královský uprostřed města na nejvyšším místě vystavěný jest vesměs ze dříví vyveden, šindely přikryt a plotnami kamennými vydlažen. Uvnitř jest dosti pěkně ozdoben papíry barevnými, kulemi, sklem, malbami a jinými věcmi z Evropy přivezenými. Venek rozličnými barvami, žlutou, zelenou, modrou, červenou, černou aj. natřen, a poskytuje pohled směšný domu z karet stavěného. Strana severní a jižní všude stříbrem jest malovaná. Uprostřed nalézá se veliké sklo, nad ním malé zrcadlo obklíčeno vypuklou prací stříbrnou a pozlacenými rámy. Protož palác tento slove Thranu-Wula, tj. stříbrný palác."

Někdejší liblínský zahradník navštívil i další ostrovy Indického oceánu a pobřežní části Afriky. Na svých cestách objevil a popsal mnoho nových rostlin i živočichů. Však mu také kolegové z vědeckého světa vyjádřili uznání pojmenováním mnohých jeho jménem. A tak dnes na Madagaskaru najdeme strom Uapaca bojeri, v živočišné říši pestře zbarveného ptáčka snovače Bojerova (Ploceus bojeri) či malého ještěra jménem Gongylomorphus bojeri a další.

Zbytek života na Mauriciu

Později žil český rodák trvale v hlavním mauricijském městě Port Louis, do Evropy se již nevrátil. Zdejší přírodě věnoval dílo z roku 1837 Zahrada Mauricijská aneb Přírodovědecké vypsání rostlin na Mauritiu rostoucích. Spoluzakládá zde první přírodovědnou asociaci, která s pozměněným názvem existuje dodnes. Stává se kurátorem zdejšího muzea a ředitelem botanické zahrady. Od roku 1855 vyučuje na střední škole "vědám přírodnickým i zemězpytu, lučbě a polnímu hospodářství".

Ne však nadlouho. Jen o rok později umírá raněn mrtvicí 4. 6. 1856 v Port Louis. Bojerovo jmění čítající 30 000 franků připadá vzdáleným příbuzným, "sbírky přírodovědecké, kresby, rukopisy a zvláště můj herbář zašle se Museu Jeho Veličenstva císaře a krále rakouského, mého pána, kterého činím jediným svým dědicem," jak si přeje ve své poslední vůli.

Vděčnost císaři souvisela zřejmě s panovníkovým podílem na Bojerově zařazení do východoafrické expedice, a také doživotní rentou, přiznanou mu Františkem I. již po zaslání prvních mauricijských sbírek.

A nakonec malá zajímavost - nejznámější poštovní známka světa, proslulý "modrý mauricius", byl vydán zde na ostrově ještě za Bojerova života (20. 9. 1847). Dle nedoložené legendy jej spolu s "červeným mauriciem" nechala vytisknout lady Gommová, manželka šestého britského guvernéra ostrova, k příležitosti místního velkého plesu. Kdo ví, zda Václav Bojer nevlastnil také jednoho...