Michael Parrish má „seznam svatebních hostů“, které v případě jaderného útoku pustí zdarma do svého třípatrového betonového bunkru hlubokého 38 metrů; ostatní si budou muset zaplatit.

Bunkr Kelvedon Hatch, který se nachází pod nenápadným bungalovem v Brentwoodu v Essexu, byl postaven na pozemku Parrishova dědečka v 50. letech 20. století a po celou dobu studené války sloužil jako tajné regionální vládní velitelství. Poté, co ho v roce 1992 vláda vyřadila z provozu, Parrishovi bunkr odkoupili zpět a posledních 20 let slouží jako turistická atrakce a místo, kde mohou přenocovat skauti. A v dnešní době by mohl být také potenciálním místem, kde se zachránit.

Přes 14 milionů za osobu

„Máme vlastní vodu, vlastní elektřinu, vlastní toalety, protože jednou je možná budu potřebovat,“ říká 75letý Parrish, který má na sobě vínový svetr se žlutě vyšitým nápisem „tajný jaderný bunkr“ na levé straně prsou.

Od únorové invaze Ruska na Ukrajinu se o pronájem místa v bunkru v případě jaderné války zajímalo 15 lidí, ale Parrish si chce účtovat půl milionu liber za osobu (asi 14,18 milionu korun). A to podle něj není přehnaná suma za to, že dole strávíte nějakých deset až 20 let a vyhnete se jadernému spadu. 

Kdysi, ale ne zase tak dávno, byly operační protijaderné bunkry rozesety po celé Británii. Jejich rozloha sahala od prostorných komplexů, jako je ten Parrishův, až po podzemní „monitorovací stanoviště“, která měla na délku méně než pět metrů a během studené války je používal Královský pozorovatelský sbor (ROC).

Co se stalo se všemi těmito podzemními útočišti? Jaký je stav bunkrů v době, kdy nad světem opět visí jaderná hrozba? Kolik jich bylo udržováno a kolik jich zchátralo? A co je ještě důležitější: jakou má obyčejný člověk šanci dostat se dovnitř?

Od poloviny 50. let bylo po celé zemi vybudováno více než 1500 sledovacích stanovišť ROC. Tyto miniúkryty, určené pro tři osoby, byly místem, kde mohli dobrovolníci měřit jaderný spad a vysílat zprávy pro veřejnost po útoku. Mnoho z těchto krytů zchátralo, ale některé z nich si koupila veřejnost - v březnu se o kryt v Norfolku, který byl na prodej za 25 000 liber, zajímalo během tří dnů 200 lidí.

Russ McLean, který vlastní a spravuje internetové stránky Přehled jedinečných nemovitostí (Unique Property Bulletin), kde je k dispozici řada krytů na prodej, říká: „Od ruské invaze na Ukrajinu jsme bohužel zaznamenali výrazný nárůst poptávky po protijaderných bunkrech.“

Luke Bennett, docent Hallamovy univerzity v Sheffieldu, však tyto malé kryty popisuje jako „malé podzemní kůlny“ a říká, že je obtížné je renovovat a změnit na atraktivní prostory. „Ve studené, vlhké podzemní boudě bez oken byste opravdu spát nechtěli,“ poznamenal Bennett. Dodal, že tyto stavby si většinou kupují „lovci bunkrů“ (jeden v Perthshiru byl krátce přestavěn na rekreační dům, ale hosté se museli obejít bez elektřiny a tekoucí vody).

„V Británii nejsou žádná zařízení, která by byla zralá na reaktivaci,“ dodává Bennett, který dříve pracoval jako právník a prodával staré vládní bunkry.

Kromě „podzemních kůlen“ ROC Bennett odhaduje, že ve Spojeném království nebylo více než 50 regionálních vládních bunkrů. V roce 2021 zkusil zjistit, co se stalo se čtyřmi z těch, které byly postavené koncem 80. let. Výsledek? Jen jeden - v Ballymeně v Severním Irsku - by byl v případě moderního útoku alespoň trochu použitelný.

Protijaderné kryty postavené v éře studené války do značné míry zchátraly, řekl Bennett a dodal, že by nejspíš většinu lidí překvapilo, jak málo krytů vláda za studené války vybudovala. 

Ačkoli po odpálení první jaderné zbraně v roce 1945 stavěly kryty země po celém světě, některé investovaly do infrastruktury více než jiné. Například v Albánii bylo mezi 60. a 80. lety postaveno více než 750 000 vojenských krytů.

Švýcarsko v roce 1976 dokončilo největší civilní protiatomový kryt na světě, tunel Sonnenberg, který může pojmout 20 000 lidí. Od roku 1963 je Švýcarsko ústavně zavázáno zajistit úkryt pro každého občana, což znamená, že podle zákona musí být bytové domy vybaveny kryty. Dnes má země více prostoru v bunkrech než obyvatel: 8,6 milionu obyvatel má přístup k 365 000 krytům, do kterých se vejde téměř devět milionů lidí.

V USA se po druhé světové válce objevily po celé zemi kultovní černo-žluté cedule s označením, kde se mohou občané ukrýt během jaderného útoku. V roce 1955 vydal Federální úřad civilní obrany pokyn, aby si lidé vybudovali protiatomové kryty ve svých domech a na zahradách, a do roku 1965 bylo v zemi více než 200 000 soukromých krytů.

Vladimir Putin má mezitím údajně na Sibiři technologicky vyspělý bunkr s energetickou rozvodnou, která by mohla zásobovat energií malé město, a proslýchá se, že bohatí Rusové si kupují a staví jaderné bunkry. Jinak má Rusko s více než 143 miliony obyvatel necelých 17 000 protiatomových krytů.