Jedinou povolenou politickou stranou v zemi byla Albánská strana práce, v jejímž čele stál právě Enver Hodža (1908-1985), který se kromě toho stal současně i předsedou nové vlády, ministrem zahraničí, obrany a nejvyšším velitelem armády. Svou snahou vytvořit totálně ateistický stát a svou politikou likvidace odpůrců a naprosté nezávislosti na zahraničí byl někdejší středoškolský pedagog a bojovník proti italským a německým okupantům během bezmála čtyř desítek let své vlády doslova pohromou pro celé generace Albánců.

Albánie přerušila kontakty se Západem a následně i s Východem. Zpočátku udržoval Hodža úzké styky s jugoslávským komunistickým diktátorem Josipem Brozem Titem, později se přeorientoval na Josifa Stalina a jeho nástupce a od roku 1968 na Mao Ce-tungovu Čínu. V témže roce vystoupila Albánie na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.

Od roku 1978 přerušil Hodža styky i s Čínou, protože nabyl paranoidního přesvědčení, že Albánie (přejmenovaná v roce 1976 s přijetím nové ústavy na Albánskou socialistickou lidovou republiku) je jedinou socialistickou zemí na světě. Vládl bez zahraničních partnerů a v mezinárodní izolaci prostřednictvím svého systému kombinujícího tradiční klanové zřízení a komunistickou ideologii. To všechno ještě podtrhl masivním budováním železobetonových obranných bunkrů po celé zemi, což výrazně poškodilo albánskou ekonomiku. Stavěly se všude: na plážích, ve městech, v horách i na pastvinách. Z původně plánovaného téměř čtvrt milionu jich nakonec stihl postavit jen 173 371.

V roce 1967 bylo v zemi pod vlivem čínské kulturní revoluce zakázáno náboženství a Albánie byla prohlášena prvním ateistickým státem na světě. V rámci tvrdé ateizace byly více než dva tisíce mešit a kostelů v zemi zbourány či přeměněny na kina, kravíny nebo sklady, duchovní končili na popravištích, ve věznicích či pracovních táborech a každý náboženský úkon se přísně trestal. Byla rovněž zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující a administrativní pracovníci byli po tisících posíláni do výroby.

Unikl Hodža atentátu?

V roce 1954 nastoupil po Hodžovi jako předseda vlády jeho dlouholetý přítel, bývalý spolubojovník a druhý nejmocnější muž v zemi Mehmet Šehu. Spekulovalo se o něm dokonce jako o budoucím Hodžově nástupci, ale vztah obou papalášů postupně utrpěl vážné trhliny. Mohlo to být proto, že manželka Šehuova syna měla příbuzné v nenáviděných Spojených státech, že se Šehu stavěl negativně k Hodžově izolacionismu a hledal diplomatické kontakty na Západě, anebo že jako muslim odmítal ateistické směřování Albánie. Každopádně byl 17. prosince 1981 nalezen mrtvý ve své ložnici v Tiraně.

Podle oficiální verze v médiích se zastřelil kvůli nervovému zhroucení. Spekuluje se ovšem, že jej dal odstranit sám Hodža. Každopádně byl Šehu po smrti označen za nepřítele národa a za agenta jugoslávské tajné služby, CIA a KGB. Jeho vdova a dva jeho synové skončili ve vězení. Existuje ale také nepodložená verze, podle níž Šehu po ostré hádce na ústředním výboru partaje na Hodžu vystřelil, a když minul, vpálil si kulku do hlavy.

Za života Envera Hodži, který 11. dubna 1985 zemřel na infarkt, se Albánie nedokázala zbavit jeho zvrácené ideologie, kterou až do roku 1991 udržoval při životě i jeho nástupce Ramiz Alia. V únoru 1991 strhli demonstranti v Tiraně obří Hodžovu sochu, klidu se ovšem země nedočkala. Dlouholetá devastace způsobená „albánským Stalinem“ byla příliš velká.