Hledání paralel dnešního světa s fašismem a se vzestupem extrémních sil v meziválečné Evropě je poslední dobou v módě. O fašismu se mluví v různých souvislostech, od vzestupu Donalda Trumpa, přes Putinovu vládu v Rusku, po množící se úspěchy euroskeptických stran v řadě evropských zemí. Poslední měsíc se však varování před fašistickými tendencemi objevují na nečekaném místě: ve Státu Izrael.

Americký prezident Barack Obama zavítal na oficiální návštěvu hned druhé komunistické země v letošním roce. Vietnam byl stejně jako Kuba starý rival, věrný spojenec Sovětského svazu a navíc stát, se kterým USA vedly nejkrvavější a nejtraumatičtější konflikt od konce druhé světové války. Obamova návštěva přesto není tak výjimečná. Spojené státy a stále komunistický Vietnam se totiž v posledních letech staly možná nepravděpodobnými, leč blízkými spojenci.

Prezidentské volby na Filipínách a jejich vítěz Rodrigo Duterte přitahují k ostrovnímu státu nebývalou mezinárodní pozornost. V jedné z nejkatoličtějších zemí světa, která je zároveň nejbližším a nejstarším spojencem USA ve východní Asii, totiž usedne do prezidentského křesla muž, co neváhal označit papeže Františka za "zkurv*syna", prý nenávidí Spojené státy a rád by navázal bližší vztahy s Čínou. 

Jmenuji se Sadiq Khan a jsem starostou Londýna. Těmito slovy zahájil svůj inaugurační projev nejdůležitější přímo zvolený politik Británii. Ve čtvrtečních volbách obdržel téměř jeden a půl milionu hlasů a jako kandidát Labour Party na hlavu porazil svého soupeře Zaca Goldsmithe. Stalo se přesně to, co průzkumy předpovídaly už od podzimu. Londýn je ostatně spolu s Walesem jedna z tradičních labouristických bašt, kterou se v minulém volebním období podařilo konzervativcům dobýt spíš náhodou. Potud by tedy bylo vše normální. Jenže tohle klání bylo přeci jen výjimečné. Sadiq Khan je totiž syn pákistánských přistěhovalců a muslim.

Venezuelský prezident sice k uctění Svátku práce zvýšil minimální mzdu o více než jednu třetinu, obyvatelům krizí zmítané Venezuely to ale mnoho nepomůže. Venezuelská měna má minimální hodnotu a vzhledem ke všeobecným nedostatkům není co si za ni pořídit. Nejrychleji se propadající ekonomiku světa mezitím stíhá jedno neštěstí za druhým, od docházejících potravin až po rekordní sucha. I proto dochází stále častěji k násilným demonstracím proti nepopulární vládě prezidenta Nicoláse Madura. 

Za minimální pozornosti evropských médií se v posledních týdnech rozhodovalo o impeachmentu hned dvou hlav států sdružených v hospodářském uskupení BRICS. Kromě brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové, jejíž odvolání schválila Sněmovna reprezentantů před dvěma týdny, čelil hrozbě odvolání také Jacob Zuma z Jihoafrické republiky. Muž přezdívaný "teflonový prezident" však dostál své přezdívce a z hlasování vyšel vítězně, zatímco po něm stéká další ze série skandálů.

Až dosud bylo v ultrakonzervativní Saúdské Arábii běžnou praxí, že příslušníci obávané náboženské policie na veřejných prostranstvích prověřovali, zatýkali a často pronásledovali "podezřelé" z mravních přečinů. Divoké pronásledování na ulicích, silnicích i v obchodních domech se stalo jakýmsi symbolem šikany touto státní institucí, kterou stejnou měrou trpěli místní obyvatelé a cizinci. Při jedné takové honičce před třemi lety zemřeli dva bratři pronásledovaní jen proto, že nahlas hráli a zpívali národní písně.

Mohlo by se zdát, že mimo Spojené státy je Donald Trump snad ještě nepopulárnější než v Americe. Jeho zvolení se obává řada světových státníků dokonce včetně papeže Františka a novináři většiny médií ho líčí jako potenciálně nebezpečného autokrata. Přesto, anebo možná právě proto, nachází příznivce na neobvyklých místech pro republikánského kandidáta.