Donald Trump, v tuto chvíli nejpravděpodobnější republikánský kandidát na prezidenta, si ve světě udělal snad ještě méně přátel než doma. Ve skutečnosti nejspíš žádný jiný aspirující politik nevyvolal takové odsouzení osobností napříč politickým spektrem a ze všech koutů planety.

Těžko se například vzpomíná na někoho, kdo do svého úřadu teprve kandiduje, koho by měl potřebu kritizovat papež. Nebo klíčoví světoví státníci ze soupeřících politických ideologií.

Sociálnědemokratický německý vicekancléř Sigmar Gabriel označil Trumpa za "hrozbu pro mír, společenskou soudržnost a dokonce i ekonomický vývoj". Pravicově konzervativní britský premiér David Cameron se zase o možném prezidentovi klíčového spojeneckého státu v prosinci vyjádřil jako o "hloupém a rozdělujícím". "Kdyby někdy navštívil naši zemi, myslím, že by nás všechny sjednotil proti sobě," řekl veřejně před dolní sněmovnou.

Trump samozřejmě o podporu zbytku světa ani nestojí. V kampani dává jasně najevo, že Spojené státy jsou to jediné, co by mělo Američany zajímat – a že pokud ostatní země stojí o jejich přízeň, budou si za to muset pořádně zaplatit.

Že se Korejcům a Japoncům nechce dostatečně přispívat na svou obranu proti Číně nebo Severní Koreji? Ať si klidně pořídí jaderné zbraně, Trumpovi je to jedno. Nebo Němci, proč neplatí mnohem víc bohatí Němci? Mexiko by ve světě vedoucího republikánského kandidáta mělo rovnou zaplatit zeď na vlastní hranici, aby do Ameriky přestalo posílat svoje "sexuální násilníky".

Přesto se i mimo Ameriku najdou tací, kteří si upřímně Trumpovo prezidentství přejí. Například matadoři evropské ultrapravicové scény, Geert Wilders a Jean-Marie Le Pen neváhali svého vysněného kandidáta podpořit na Twitteru.

"Kdybych byl Američan, volil bych ho. Ať ho Bůh obhajuje," napsal Le Pen, bývalý šéf francouzské Národní fronty a odsouzený popírač holocaustu. Podle Geerta Wilderse Evropa i Amerika potřebuje "odvážné vůdce".

Wildersovi a Le Penovi přirozeně imponuje Trumpova tvrdá protiimigrantská rétorika a z ultrapravicového koutku Evropy se tedy podpora dala očekávat. Možná o něco překvapivější je přítomnost Trumpových fanoušků v Číně, o které se Donald Trump vyjadřoval vždy s pohrdáním, protože postavila "Velkou čínskou zeď protekcionismu" a Číňané "kradou práci Američanům".

Nadpoloviční většina respondentů online ankety komunistického deníku Global Times by přesto právě Trumpa volila a miliardář má už několik početných fanouškovských stránek na nejoblíbenější sociální síti Sino Weibo.

Některým Číňanům prý imponuje jeho minulost úspěšného byznysmena a nepřátelství vůči náboženským menšinám (hlavně muslimům), i když nejčastěji je zřejmě oslovuje představa slabého amerického prezidenta, jenž by mohl urychlit vzestup Číny jako globální supervelmoci a netoužil by po posilování role Spojených států v oblasti východní Asie, jak to dosud činil Barack Obama.

Čínská oficiální média popravdě smýšlejí o Trumpovi o něco hůř, když jeho úspěch dávají za příklad slabosti západního modelu demokracie. Ale třeba je uchlácholí nedávné Trumpovy poznámky o masových protestech na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989, které označil za "nepokoje" a relativizoval jejich násilné potlačení.

Představa Trumpova prezidentství se v poslední době zalíbila i další velmi nepravděpodobné skupině: radikálům z Íránu. Před pár týdny jeho kandidaturu podpořil vůbec nejkonzervativnější íránský deník Kayhan, podle jehož názoru by byl prezident Donald Trump požehnáním pro zájmy Íránu.

Zatímco případné vítězství demokratů by znamenalo pokračování "ponižující" dohody o jaderném programu, Trump ji považuje za nejhorší dohodu v historii lidstva. "Moje priorita číslo jedna je zrušit katastrofální dohodu s Íránem," prohlásil.

Íránští radikálové reprezentovaní vlivným Kayhanem zaujímají stejný postoj, protože touží po jaderné zbrani a dohoda jim svazuje ruce. Pokud by ji ale prezident Trump zrušil, podařilo by se jim zasáhnout dvě mouchy jednou ranou: jaderný program by mohl pokračovat (například za účelem "vymazání Izraele z mapy", jak o tom snil bývalý íránský lídr Ahmadínežád) a zároveň by to zasadilo ránu jejich úhlavnímu vnitřnímu nepříteli, umírněnému prezidentu Rúhánímu.

Nakonec možná největším Trumpovým fanouškem je Vladimír Putin. Je to paradoxní situace – republikánští kandidáti jsou tradičně vůči Rusku nepřátelštější než demokraté, jejichž prezident byl zprava ustavičně kritizován za přílišnou měkkost a snahu o diplomacii. Proto o nich ruští politici a média málokdy řeknou něco pozitivního.

Trump je však jiný. Veřejně se obdivoval Putinovi jako "silnému státníkovi", což je pro něj nejvyšší možná pocta, a byl by prý schopný se s ním domluvit. Na rozdíl od svých republikánských kolegů neváhal opakovaně podpořit ruské nálety v Sýrii a zpochybnil britské závěry, že by měl Putin co do činění s otravou Alexandra Litviněnka.

Režimu naklonění novináři i politici samotní tedy mají Trumpa za co chválit. Ve státních médiích bývá líčen jako bojovník proti rusofobnímu establishmentu vlastní strany připravený "najít s Putinem společnou řeč", jak ho divákům představil ultrakonzervativní moderátor Dmitrij Kiseljov ze stanice Rossija 1.

Nakonec i sám Vladimír Putin v prosinci na tiskové konferenci před novináři označil Donalda Trumpa za "velmi talentovaného" politika a "jasného vůdce prezidentského klání" a přivítal jeho ochotu navázat s Ruskem hlubší vztahy. Trump později odpověděl, že taková pochvala od "mimořádně respektovaného vůdce" jako je Putin, pro něj znamená "velkou poctu".

Gary Kasparov tuto vzájemnou náklonnost vysvětluje tím, že oba muži sdílí autoritářské sklony, obdiv k moci a pohrdání slabostí; Trump třeba podobně jako Putin už v 90. letech kritizoval Gorbačova, že nevládl dostatečně pevnou rukou.

Avšak možná ještě větší motivací pro současné Rusko mohou být Trumpova pohrdavá slova na adresu NATO, podle něj "překonané" organizace, která by se neměla dále rozšiřovat, a Spojené státy by do ní měly investovat mnohem menší podíl peněz. Stejně málo si cení i dalších, mimoevropských spojeneckých závazků, ať už vůči zmiňované Jižní Koreji a Japonsku nebo vůči státům Perského zálivu.

Číňané, Íránci či Rusové zkrátka dobře vědí, že Trumpovu Ameriku by zbytek světa mimo obchodní dohody zajímal ještě méně než Baracka Obamu, a že jeho administrativa by tak jako tak měla plné ruce práce s řešením vnitřních konfliktů. Mají proto dobré důvody doufat, že velkohubý byznysmen i tentokrát překoná veškerá očekávání a jako americký prezident jim uvolní ruce k expanzivnější politice.