Nejsou to přitom ojedinělé nebo snad zanedbatelné hlasy, patří totiž vysokým armádním špičkám a klíčovým politikům samostatného Izraele. Asi nejostřejší slova volil Ehud Barak, bývalý mnohonásobný ministr obrany a premiér. V rozhovoru pro Channel 10 varoval, že Izrael byl "nakažen zárodky fašismu" a vyzval ke svržení vlády: "Vláda musí být svržena dříve, než stáhne dolů nás všechny."

Podobně ostrá slova volil dosavadní ministr obrany a mimořádně respektovaný generál Moše Jaalon při svém rezignačním projevu z 20. května: "Extrémisté a nebezpečné síly převzaly vládu nad Izraelem a stranou Likud. Destabilizují náš domov a hrozí, že ublíží jeho občanům."

Zhruba ve stejnou dobu se Roni Daniel, možná nejslavnější izraelský reportér a zároveň oceněný válečný hrdina z roku 1967, nechal slyšet, že by měl pochopení pro emigraci svých dětí.

"Nejsem si jistý, jestli chci, aby tady [v Izraeli] zůstaly moje děti. Není to příjemné místo k životu," prohlásil k překvapení spoludiskutujících v živém vysílání na stanici Channel 2 News. Alarmující vyjádření osobností izraelského veřejného života podpořilo několik tisíc demonstrujících, kteří se na "protestu proti fašismu" sešli v sobotu večer v centru Tel Avivu.

Politické zemětřesení?

Co se však děje v Izraeli tak zásadního? Zdrojem poplašných vyjádření je především přeskupení vlády premiéra Benjamina Netanjahua, který do koalice nečekaně přijal stranu Jisra'el bejtenu ("Izrael, náš domov"). Jejího více než kontroverzního předsedu Avigdora Liebermana přitom jmenoval na pozici ministra obrany právě místo generála Jaalona. A to přesto, že Jaalon byl jeho spolustraník z Likudu a osobnost respektovaná nejen v armádě, ale i napříč politickým spektrem a na mezinárodním poli.

Jaalon, jemuž Netanjahu nabídl "cenu útěchy" v podobě dlouhodobě neobsazeného ministerstva zahraničí, na protest opustil jak vládu, tak svou mateřskou stranu Likud a následně ji tvrdě zkritizoval.

"Tohle není Likud, do něhož jsem vstoupil – strana Vladimira Žabotinského a Menachema Begina – a předpokládám, že většina voličů Likudu chápe hloubku současné krize," řekl ve stejném projevu, v němž varoval před převzetím strany a vlády extrémistickými elementy.

Vzestup Liebermana zkrátka překvapil a šokoval Izrael a s ním celý svět. Na jednu stranu proto, že Lieberman je známý provokatér, proslulý extrémními prohlášeními a návrhy. Slíbil kupříkladu dekapitovat "neloajální" izraelské Araby nebo jim zaplatit, aby se odstěhovali.

Patří navíc mezi příznivce ruského prezidenta Vladimíra Putina, s nímž touží navázat těsnější spojenectví k "vyvažování" tradiční aliance se Spojenými státy.

Na druhou stranu také proto, že se naopak očekávala dohoda Netanjahua s umírněným Sionistickým táborem, jenž měl napravit dlouhodobě pošramocenou reputaci Izraele v zahraničí a trochu vyvážit koalici jinak složenou buď ze stran radikální pravice nebo nábožensky založených subjektů.

Vyjednávání mezi Netanjahuem a Jicchakem Herzogem, šéfem Sionistického tábora, zřejmě zprostředkovávaly takové světové osobnosti, jako je bývalý britský premiér Tony Blair, šéf americké diplomacie John Kerry a dokonce sám egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí.

Nyní se však ukazuje, že se pravděpodobně nechali zatáhnout do velkolepé šarády, jež měla zakrýt skutečný plán premiéra Netanjahua: oslabit Liebermanovy požadavky a přimět ho tak ke vstupu do koalice.

'Šílený' ministr obrany a premiérovy šachy

Izraelskému premiérovi se díky tomu podařilo rozšířit křehkou většinu jednoho hlasu v Knessetu o pět mandátů a zároveň vyřadit jednoho ze svých nejostřejších kritiků – nyní se objímající Lieberman a Netanjahu na sebe od posledních voleb neustále útočili a navzájem se uráželi.

Premiér si od Liebermana ještě 28. března vysloužil označení za "podvodníka a lháře", ohrožujícího svou zbabělostí bezpečnost celého státu. Netanjahu nového ministra obrany naproti tomu paradoxně obviňoval z naprosté nekompetence a diletantismu v obranné politice.

"Muž, který nikdy za celý svůj život nevedl muže na bitevním poli, neučinil jediné operativní rozhodnutí a nebyl schopný vydržet jednu jedinou schůzi kabinetu od začátku do konce, nemá kvalifikaci na to, aby komentoval záležitosti týkající se armády," řekl ministerský předseda minulý měsíc. O několik týdnů později tomu samému muži svěřil právě velení armády.

Asi není realistické tvrdit, že by změna na jediném ministerském postu měla znamenat radikální změnu politiky celé země – nebo snad "politické zemětřesení", jak to nazval trojnásobný ministr obrany Moše Aren. Toho nemůže Lieberman docílit sám.

Navíc už se mnohokrát ukázalo, že je spíš než extrémista velkohubý pragmatik, jemuž jde hlavně o osobní prospěch (čelil řadě korupčních skandálů), případně o uspokojení hlavní skupiny jeho voličů – tedy imigrantů z území bývalého Sovětského svazu a jejich potomků.

Jako dvojnásobný ministr zahraničí v minulosti dělal svými vyjádřeními ostudu, při důležitých rozhodnutích se ale v choval racionálně a dokonce diplomaticky.

Bez umírněných stran

Problémem je spíš způsob jeho dosazení, následující dlouhodobý trend politiky současného ministerského předsedy a jeho hnutí Likud. Hlavní vládní strana se v posledních letech postupně zbavuje všech umírněných a respektovaných osobností, jako byl právě generál Jaalon a před ním třeba Moše Kahlon, Dan Meridor, Gideon Sa’ar...

Tomu odpovídá složení stále pravicovějších a radikálnějších koalic, v nichž mají dominantní slovo buď zástupci náboženských nacionalistů (např. strana Židovský domov), expanzivních osadníků, jako je sám Lieberman, nebo ultraortodoxních náboženských stran (Šas, Sjednocený judaismus Tóry).

Co dnes tyto různé směry spojuje, je odpor vůči sekulárnímu zřízení a vůči rovnoprávnosti všech občanů Izraele bez ohledu na to, jestli jsou Arabové nebo Židé. Jejich představa "židovského státu" je zároveň nábožensky a etnicky vylučující a navíc v zásadě nepřející představě samostatné Palestiny.

Netanjahu tyto směry společným vládnutím výhradně s nimi a bez přítomnosti umírněných stran legitimizuje a fakticky se postavil do jejich čela, když ze sebe v očích veřejnosti dělá jediného vůdce schopného ochránit Izrael před vnitřními i vnějšími nepřáteli.

Liebermanovým jmenováním a vyhrocující se roztržkou s tradičně sekulární armádou tak premiér jenom završuje proces proměny jeho, Likudu a do jisté míry i izraelské společnosti jako takové.