Na první pohled by se to mohlo zdát jako dobrá zpráva. Možná dokonce první dobrá zpráva po dlouhé době: Nicolás Maduro, prezident Venezuely, totiž k příležitosti Svátku práce ohlásil pětatřicetiprocentní zvýšení minimální mzdy.

Nová minimální mzda dosahuje 15 051 bolívarů, tedy pro českého zaměstnance těžko představitelných 36 tisíc korun podle oficiálního kurzu. Má to samozřejmě drobný háček. Oficiální kurz je v zemi přikázaný vládou a prakticky nikdo ho nebere vážně, protože si za něj není co koupit.

Fakticky vychází nová minimální mzda na sotva 800 korun na černém trhu a hodnota venezuelské měny dramaticky klesá každý měsíc. Internetem kolují fotografie, jak se bezcenné bolívary využívají třeba místo ubrousků, které mimochodem v zemi nejsou k sehnání, což není nic výjimečného.

Je už notoricky známé, že Venezuelané musí počítat s nedostatky velké většiny každodenního zboží a na to, co zbylo, se čekají pěti či osmihodinové fronty. Nově se začíná nedostávat mouky a základních potravin vůbec, což stupňuje obavy lidí z budoucnosti. Propukne v zemi s největšími zásobami ropy na světě hladomor?

Ne náhodou zazníval na nedávných demonstracích po celé zemi pokřik "Chceme jídlo!" Například poslanec Ismael Garcia tvrdí, že "Venezuela musí čelit největší potravinové krizi v historii". 

‘We want out of this agony’: #Venezuela on the verge of collapse @businessinsider https://t.co/jQdiiuXvC1 pic.twitter.com/s2wANQab1Z

— InterAmericanSW (@IASecurity) May 2, 2016

Neplatí to přirozeně jen o potravinách, Venezuela se potýká s největší krizí v historii a s největší krizí v celém regionu – a to ani nebyla zasažena mohutným zemětřesením jako nedaleký Ekvádor. Ekonomika se loni propadla o šest procent, inflace poskočila minimálně o 180 procent a letošní rok nebude ani podle optimistických odhadů lepší, spíš naopak.

Příčiny mimořádných problémů Venezuely přitom zdaleka nejsou jen vnějšího původu, zaviněné rekordním pádem cen ropy, ke kterému se v poslední době ještě přidala extrémní sucha.

Důsledky těchto obtíží znásobila zcela neefektivní a často kontraproduktivní opatření Madurovy vlády. Stačí si vzít za příklad současnou krizi s dodávkami energie, jež má prapůvod ve zmiňovaném suchu způsobeném fenoménem El Niño. Rekordní sucha přitom v regionu zdaleka netrápí jen Venezuelu.

Maduro se krizi rozhodl "vyřešit" sérií extrémních opatření, včetně denního čtyřhodinového přerušení dodávek elektřiny a posunutí času o půl hodiny dozadu. Kromě toho minimálně na dobu jednoho měsíce zavedl pro všechny státní zaměstnance dvoudenní pracovní týden – úřady od tohoto týdne fungují pouze v pondělí a úterý. Možná je škoda, že právě toto opatření prezident nezavedl na Svátek práce.

Ekonomové v každém případě odhadují, že obojí se negativně podepíše na už tak krachující ekonomice státu a jen těžko se tak docílí kýženého snížení spotřeby energie, protože část ze tří milionů státních zaměstnanců využije nově nabyté volno k pobytu doma u televizní obrazovky.

Není divu, že většina Venezuelanů dnes Madurovu vládu nepodporuje a přeje si její pád - podle posledního průzkumu Venebarometru už téměř dvě třetiny obyvatel. Své přání ke změně vyjádřili voliči už v parlamentních volbách v prosinci, v nichž drtivě zvítězila opozice a získala ústavní většinu.

Jak se však předpovídalo, nevedlo to k valnému posunu. Nicolás Maduro má stále moc pevně ve svých rukou, protože ovládá Nejvyšší soud a jeho prostřednictvím se mu daří blokovat nepohodlnou legislativu anebo návrhy na odvolání členů vlády, jak se o to poslanci pokusili v případě ministra Rodolfa Marco Torrese, zodpovědného za současnou potravinovou krizi.

Nejvyšší soud zablokoval mimo jiné zkrácení prezidentského mandátu a zákon o amnestii pro politické vězně. Opozice zatím slaví pouze vítězství v podobě zahájení petice k návrhu pro odvolání prezidenta, kterou překvapivě povolila státní volební komise. Jenže k vypsání samotného referenda vede dlouhý proces, jenž je možné téměř donekonečna zdržovat – a pokud by se referendum nepodařilo uskutečnit do konce letošního roku, nastoupí po Madurovi do čela státu jeho loajální viceprezident Aristóbulo Istúriz.

A tak má mnoho Venezuelanů pocit, že jim nezbývá než vyjádřit svou nespokojenost v ulicích. Od začátku roku se po celé zemi konalo už přes tisíc různých protestů a demonstrací. Projevy nespokojenosti jsou přitom s prohlubující se krizí na všech frontách stále násilnější – například ty poslední se zvrhly v rozsáhlé rabování v desítkách měst napříč Venezuelou.