Duterte je výjimečná postava. Kvůli ostrému jazyku a skandálním výrokům bývá přirovnáván k Donaldu Trumpovi.

"Rozčílilo mě, že ji znásilnili, to byla jedna věc. Ale byla tak nádherná! Myslím, že starosta měl jít první. Taková škoda," neváhal například tehdy ještě jako starosta města Davao City žertovat o znásilněné a zavražděné australské misionářce.

Když se australský a americký velvyslanec dožadovali omluvy, doporučil jim "držet hubu" a pro jistotu odmítl i omluvu své vlastní strany. K ženám má jednasedmdesátiletý Duterte stejně jako Trump vůbec zvláštní vztah. Prohlašuje, že má dvě manželky a dvě milenky, během volební kampaně se chlubil svým nadstandardním sexuálním apetitem a byl obviněn, že na shromážděních nepokrytě osahává svoje příznivkyně v davu.

Vraždil jsem a budu vraždit

Srovnání s Trumpem je ale přece jen nespravedlivé, a to pro oba muže. Duterte na jednu stranu není žádný politický amatér, ale ani mediální magnát a (profesionální) bavič – neuvěřitelných 22 let vykonával funkci starosty čtvrtého největšího města Filipín, jedenapůlmilionové metropole Davao City, a sloužil jedno období jako poslanec. Na stranu druhou, Trump podle všeho nikoho nezabil.

Zvolený prezident Filipín možná ano a nestydí se za to. Loni se k tomu přiznal v celostátním rádiovém vysílání. Prý zastřelil tři únosce při předávání výkupného v roce 1988, pouhých několik měsíců po svém zvolení starostou.

"Účastnil jsem se toho. Popravdě řečeno jsem byl nejaktivnější ze všech, dokonce jsem do nich vyprázdnil celé dva zásobníky svojí pětačtyřicítky," prohlásil.

Ne, že by zrovna u Rodriga Duterteho takové vyjádření mohlo někoho šokovat – v 90. letech sliboval zabít 100 tisíc kriminálníků a hodit jejich těla do manilské zátoky a během kampaně se zavázal osobně popravovat podezřelé zločince a následně sám sobě udělit prezidentskou milost. Opakovaně také tvrdil, že zabíjel spolu s nechvalně proslulou skupinou samozvaných strážců zákona v Davao City, která tam má podle zprávy Human Rights Watch na svědomí nejméně tisícovku mimosoudních poprav.

Pověst neohroženého bojovníka proti zločinu přinesla Dutertemu mezi voliči jistě nejvíc hlasů, on sám na tom ostatně postavil celou svou kandidaturu. Kriminálníky slíbil ve "válce" do šesti měsíců doslova vyhubit: mimo jiné prý znovu zavede trest smrti pověšením, dovolí bezpečnostním složkám střílet bez varování kohokoli, kdo se bude bránit zatčení, a nařídí jim bez soudu zastřelit podezřelé ze zapojení do organizovaného zločinu.

Proti vládnoucím politickým klanům

V zemi, kde za posledního prezidenta dvojnásobně vzrostl počet násilných trestných činů, takto nekompromisní rétorika zákonitě boduje. Filipíny se potýkají s vysokým počtem vražd, znásilnění a únosů, kromě toho tam prosperuje drogový byznys a roste také teroristická hrozba. V neprostupné džungli na ostrově Mindanao dosud probíhá guerillová válka muslimských ozbrojenců, z nichž se část přednedávnem přihlásila k tzv. Islámskému státu.

Oproti svým protivníkům měl Rodrigo Duterte ještě jednu výhodu. Nepochází totiž z žádné filipínské politické dynastie, které si tradičně a dlouhá desetiletí rozdělovaly nejen moc na regionální a celostátní úrovni, ale i většinu plodů prudkého ekonomického růstu. Filipíny v posledních letech rostly v průměru solidním šestiprocentním tempem, a přesto zůstávají mezi nejzaostalejšími zeměmi regionu, s vysokou mírou nezaměstnanosti a miliony obyvateli žijícími v extrémní chudobě.

Z růstu totiž profitovalo hlavně zhruba čtyři desítky nejbohatších rodin, jejichž členové zároveň představují asi tři čtvrtiny všech členů Kongresu a střídají se v nejvyšších politických funkcích.

Přestože byl Duterteho otec guvernérem, jeho rodina nepatří mezi ty nejvlivnější a veřejností nenáviděné klany. Přitom drsná rétorika, kterou nastupující prezident proslul, je bezpochyby součástí promyšlené strategie, jak se přiblížit chudé a frustrované většině populace, jež má plné zuby vybroušených politických projevů.

Veřejnost tedy nedbala varování politické elity, která před netradičním kandidátem v posledních měsících bila na poplach. Například dosluhující prezidente Benigno Aquino III. nepřímo srovnal Duterteho s Hitlerem (jeho nástupce ho oplátkou prohlásil za totéž jako papeže) a Aquinův vyvolený nástupce za "hrozbu pro demokracii".

Nový diktátor?

Podle nich a mnoha jiných politiků bude vláda Rodriga Duterteho znamenat návrat k autokracii, což je předpoklad, který provokativně podporuje sám Duterte, když nahlas hovoří o rozpuštění Kongresu a velebí posledního filipínského diktátora.

Nedá se to samozřejmě vyloučit, doba přeje silným mužům po celém světě a Duterte by mohl toužit následovat příklad Erdogana nebo Putina. Dosavadní zkušenosti z jeho dlouholetého starostování však zatím naznačují, že rétorika a faktická politika se můžou dramaticky lišit. Rodrigo Duterte nejenže skutečně zbavil Davao City obrovské kriminality a pověsti "asijské Nikaragui", ale proměnil svoje město v příkladnou metropoli po mnoha stránkách, od výjimečně kvalitní infrastruktury až po na Filipínách bezprecedentní antidiskriminační zákony na ochranu ženských práv.

Starostovi příznivci tvrdí, že se ve skutečnosti jako původem zkušený právník na žádných mimosoudních vraždách nikdy nepodílel a jeho časté výroky o zabíjení jsou pouhou strategií, jak odstrašit zločince a zároveň získat popularitu veřejnosti. Spíš o umírněnosti nakonec vypovídá také oznámené složení jeho budoucí vlády i údajná ochota překonat svou "osobní nenávist" k USA a úzce spolupracovat s tradičními spojenci.

Nový filipínský prezident je zkrátka muž mnoha tváří. Těžko říct, jakou z nich nastaví Filipíncům jako jejich příští prezident.