Obama je ve skutečnosti už třetím americkým prezidentem, který oficiálně navštívil Vietnam – prvním byl jeho demokratický předchůdce Bill Clinton v roce 2000.

Clinton sice nebyl autorem politiky normalizace vztahů poničených válkou, formuloval ji ještě o několik let dříve George H. W. Bush, ale právě během jeho období se začala skutečně realizovat.

V roce 1994 se mu podařilo protlačit americkým Kongresem zrušení obchodního embarga – toho embarga, co vůči Kubě stále platí – a o rok později se v Hanoji otevřela americká ambasáda. Clintonova návštěva tak byla oficiálním završením společného vyrovnávání se s minulostí, v níž přišly o život statisíce vojáků i civilistů, a jež další statisíce lidí vyhnala z domovů, mimo jiné právě do Spojených států.

Na Clintonovu politiku navázali oba jeho nástupci, ale Vietnam se stal klíčovou součástí teprve pro strategii Obamy, který se rozhodl věnovat mnohem větší pozornost Tichomořské oblasti v rámci amerického "návratu" do Asie. Obama v regionu posílil vojenskou přítomnost USA, utužil historickou alianci s Japonskem, Jižní Koreou a Filipínami, a zároveň se rozhodl navázat co nejužší vztahy s dalšími státy v oblasti.

Přesně tomuto účelu slouží na první pohled ekonomicky zaměřené Transpacifické partnerství (TPP), uzavřené po dlouhých jednáních letos v únoru dvanácti státy včetně USA, mj. s Malajsií a právě s Vietnamem. Obama kromě toho na této návštěvě oznámil ukončení dlouholetého embarga na vývoz zbraní, což znamená, že Vietnam bude moci nakupovat americkou vojenskou techniku.

Výměnou za zrušení embarga dosud Američané požadovali přístup svého námořnictva do strategického přístavu Cam Ranh Bay, kde mimochodem bývala důležitá vojenská základna během Vietnamské války – a zdá se, že ho mohou získat, i když ne výlučně; stejné privilegium letos získaly lodě Singapuru a Japonska.

Motivace vietnamských komunistických špiček pro budování "strategického partnerství" s bývalým kapitalistickým okupantem je jednoslovná: Čína. Vlády obou sousedů mají možná hodně společného – obě se hlásí ke komunistické ideologii, obě otevřely svou zemi tržnímu prostředí a obě nechovají valnou úct k základním lidským právům a svobodám.

Zároveň je ale rozděluje dlouhé a téměř nepřetržité nepřátelství, symbolizované v časech studené války spojenectvím Vietnamu se Sovětským svazem, které vyvrcholilo krátkou, ale krvavou válkou v roce 1979. 

Ve Vietnamu se dodnes běžně straší čínskou invazí, panuje všeobecná nevraživost vůči malé čínské komunitě, považované za "pátou kolonu", a obě země se pokouší uplatnit své "historické" nároky na teritorium kolem Spratlyových a Paracelských ostrovů.

V posledních několika letech jsou tyto spory mimo jiné kvůli bohatým nalezištím ropy stále vyostřenější a pravidelně dochází k vzájemným střetům, provokacím a následným diplomatickým přestřelkám.

Na sporných ostrovech se například horečně staví symboly suverenity ve formě přistávacích ploch, radarových zařízení, ale třeba i obyčejných majáků. Když se pak nedaleko Paracelských ostrovů před dvěma lety objevila rovnou čínská ropná plošina, vyvolalo to ve Vietnamu několik týdnů trvající protesty, při nichž došlo k rozsáhlé vandalizaci čínského majetku v zemi.

Je logické, že nesrovnatelně slabší a chudší Vietnam hledá silnějšího ochránce, jímž se stávají Spojené státy, připravené alespoň podle Obamovy doktríny k "zadržování" čínské rozpínavosti. Případný prodej amerických zbraní s tím samozřejmě souvisí.

Bezprecedentní sblížení USA s Vietnamem má i své kritiky. Ani ne tak ve Vietnamu, jehož obyvatelé podle průzkumů patří mezi nejvíce proamerické v regionu a spojenectví obou zemí má podporu dokonce mezi vězněnými představiteli opozice. Nemůže se s ním však smířit část původně jihovietnamské diaspory ve Spojených státech, ani lidskoprávní organizace, upozorňující na pokračující potlačování svobody v zemi pod vládou jedné strany.

Odhaduje se, že ve Vietnamu je nejméně stovka politických vězňů, neexistují tam žádná svobodná média a stát tvrdě diskriminuje etnické a náboženské menšiny. Příkladem vztahu komunistického režimu k demokracii mohou být letošní parlamentní volby, v nichž měla vládnoucí strana poprvé v historii umožnit přítomnost nezávislých kandidátů – drtivou většinu z nich však ještě před začátkem hlasování vyřadila a nezávislých kandidátů zůstalo pouhých 11 z celkem 870.

Jak ale dokazuje Obamova návštěva začínající jen jediný den po zmanipulovaných parlamentních volbách, obavy o lidská práva nebudou mít na utužující se spojenectví obou zemí žádný vliv.