O Lichtenštejnsku jako o šestém nejmenším státě světa co do rozlohy se mnoho nepíše, ale když, tak to většinou stojí za to. Vzpomeňme jen na kauzu lichtenštejnských kont před osmi lety, kdy vyšlo najevo, že stovky evropských podnikatelů se přes konta v tomto klasickém daňovém ráji dopouštěli mnohamiliardových daňových úniků. Lichtenštejnsko přitom přísně střeží nejen své bankovní tajemství, ale leckdy i svou minulost – třeba tu nacistickou.

Selfíčko před branou s nápisem Arbeit macht frei v Dachau, fotka s prázdnými plechovkami od cyklonu B v Osvětimi nebo nevhodné pózování u památníku holocaustu v Berlíně. To všechno jsou obrázky, které stále častěji ukazují turisté z návštěvy míst, která připomínají oběti nacistických zvěrstev. Ta se v poslední době stávají předmětem masové turistiky. Jde o balancování na tenké hranici mezi turistickým využitím, pietou, senzací, fotkami rozjásaných návštěvníků na sociálních sítích a zneuctěním památky obětí. Kdy vlastně začínají být podobné návštěvy morálně problematické?

Kolem roku 1900 byla nenávist vůči Židům ve Francii a Rusku mnohem výraznější, než v Německu. Jak je tedy možné, že holocaust nezačal právě třeba ve Francii? Odpověď hledá ve své nové knize německý historik Götz Aly.

Po letech vyjednávání s německou stranou došlo nyní k zlomovému rozhodnutí, že za útrapy způsobené pobytem v německých koncentračních táborech dostanou odškodnění i čeští Romové.

V noci na pondělí se na dvou stěnách vepřína v Letech na Písecku objevily cákance červené barvy a siluety lidí. Anonymní autor s přezdívkou Pérák tím chtěl připomenout prolitou krev lidí, kteří během války zemřeli v cikánském táboře, na jehož pozemku vepřín stojí.