Konjunktura hrůzy: Z míst smrti a utrpení jsou turistické atrakce

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Selfíčko před branou s nápisem Arbeit macht frei v Dachau, fotka s prázdnými plechovkami od cyklonu B v Osvětimi nebo nevhodné pózování u památníku holocaustu v Berlíně. To všechno jsou obrázky, které stále častěji ukazují turisté z návštěvy míst, která připomínají oběti nacistických zvěrstev. Ta se v poslední době stávají předmětem masové turistiky. Jde o balancování na tenké hranici mezi turistickým využitím, pietou, senzací, fotkami rozjásaných návštěvníků na sociálních sítích a zneuctěním památky obětí. Kdy vlastně začínají být podobné návštěvy morálně problematické?

Koncentrační tábor Oranienburg

Koncentrační tábor Oranienburg,zdroj: Profimedia.cz

To, že se morbidní místa stávají atrakcí, není samozřejmě nový fenomén. Už před téměř sto lety se rakouský novinář Karl Kraus zlobil, že se pořádají turistické zájezdy do Verdunu, kde za první světové války padly statisíce vojáků.

Pro podobné cesty zavedli britští experti před dvaceti lety pojem "temná turistika", jíž se před dvěma týdny věnovala i konference ve skotském Glasgow. Cílem "temných turistů" jsou bývalá bojiště, místa katastrof, popraviště, koncentrační tábory, zpřístupněná vězení, slumy a podobně.

Prosluněné pláže, nebo temné věznice s fotkami zavražděných?

Zkrátka žádné povalování na pláži mezi ostatními nakrémovanými polonahými těly smažícími se na slunci, ale pěkně jít navštívit Ground Zero, Hirošimu, Černobyl, Villu Grimaldi v chilském Santiagu, kde za Pinocheta mučili odpůrce režimu, zeď mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, chudinská předměstí Kapského města, favely v Riu de Janeiro, kam by se místní (pokud tu zrovna nežijí) neodvážili za nic na světě, memoriál genocidy ve Rwandě, vražedná pole v Kambodži, dům Anny Frankové, Lidice, Sedlec, Slavkov nebo Terezín. A samozřejmě hlavně Osvětim, do níž krakovské cestovky nabízejí výlety se vším komfortem a v klimatizovaných autobusech.

To všechno jsou místa, která by si asi člověk jen sotva spojoval s relaxací a odpočinkem. Přesto rok od roku zaznamenávají nové turistické rekordy. Loni například přesáhl počet návštěvníků Osvětimi dva miliony a zájmu se těší třeba i Hitlerovo Orlí hnízdo v Obersalzbergu, kam ročně zavítá téměř čtvrt milionu lidí. Nehledě na to, že se stává výletním místem neonacistů, panuje tu rozverná pouťová nálada, jako by se na historii úplně zapomnělo. Vždyť šlo o bývalé letní sídlo nacistického vůdce, kde se sice opalovala v plavkách Eva Braunová, ale kde se také rozhodovalo o válce, masových vraždách a holocaustu.

Temná turistika přitom funguje nejen na historických místech, ale i v reálu. Odhlédnuto od morální stránky věci, může leckdy způsobit i vážné komplikace. Turisté, kteří si pořizovali záběry zdevastovaného New Orleans po hurikánu Katrina, například byli značným bezpečnostním rizikem, protože překáželi a bránili v práci záchranářům.

A zatímco jedni se letos v červnu snažili pomáhat, projevovali účast pozůstalým nebo jim finančně přispívali, jiní šermovali tyčemi na selfíčka před hořícím londýnským bytovým komplexem Grenfell Tower, aby si pořídili obrázek na památku. A jak se asi musí cítit návštěvníci z řad těch, kdo před sedmdesáti lety přežili peklo Osvětimi, když se vedle nich někdo s rozzářeným úsměvem fotí u vstupní brány? 

Flossenbürg je pro návštěvníky zklamáním

"Osvětim je zkrátka ikona holocaustu. Brána koncentráku jsou Španělské schody Polska a plechovky od cyklonu B jeho Mona Lisa," říká hořce kulturní historik Jörg Skriebeleit, který vede památník bývalého koncentračního tábora Flossenbürg nedaleko českých hranic.

Plynové komory nebo vězeňské baráky byste tu ovšem hledali marně. Baráky strhli v 50. letech a postavili místo nich rodinné domky. Typická železná vstupní brána už není na původním místě, ale postavili ji u krematoria. Není tu zkrátka nic, co by odpovídalo obrazu nacistického koncentračního tábora, jak jej známe z filmů a fotografií. Skriebeleit přiznává, že návštěvníci bývají zklamáni.

Podobné památníky by jim ale měly především zprostředkovat historii a zároveň zachovat důstojnost vůči obětem – pokud je to u hromadných turistických výprav vůbec možné. Ne všichni návštěvníci sem přece jezdí za senzací. V Osvětimi už nával turistů začal být problém a nelze je zvládnout – i s ohledem na pietu. Už rok sem proto nepouštějí jednotlivé návštěvníky, ale pouze celé skupiny.

Temná turistika sice existovala vždycky, ale proč se nyní stává stále oblíbenější a masovou? Ruku na srdce: cesty na obvyklé dovolenkové destinace jsou přece více či méně podobné, ne-li z velké části stejné. Návštěva památníků hrůzy nebo chudinských čtvrtí nabízí autenticitu, ukojení zvědavosti i husí kůži a možná i trochu adrenalinu.

Má to snad znamenat, že by se turisté neměli na podobná místa pouštět? Anebo že by takové památníky vůbec neměly vznikat? To rozhodně ne. Příklad Flossenbürgu ukazuje, že lze najít určitý kompromis na tenké hranici mezi pietou a senzací.

Pachatelé dávných zločinů i jejich případní obdivovatelé mají samozřejmě zájem na tom, aby neexistovaly žádné památníky, které by zvěrstva připomínaly. A naopak by bylo kruté, aby se jejich obětem odepřelo pietní místo.

Smutek a tragédie minulosti mívají přesah do současnosti a bývají bezbřehé. Nutně proto potřebují vymezený prostor, kam by se mohly projektovat a soustředit, aby se takříkajíc oddělily od okolního světa a běžného života. Tyto památníky pak v podstatě plní podobnou funkci jako hřbitovy. Kromě místa vzpomínky pro pozůstalé jsou ale ještě něčím víc: mementem pro pachatele a varováním pro nezúčastněné a pro příští generace.

 

Tagy: Německo zahraničí nacismus koncentrační tábory holocaust koncentrační tábor nacistické Německo turistika a cestovní ruch

Zdroje: vlastní,Der Standard