Když na ulicích Chartúmu hoří barikády a mladí blogeři plní internet fotkami vojáků střílejících ostrými do civilistů, vyvolává to u súdánského autokratického prezidenta Umara Bašíra najednou zčistajasna lásku k demokracii.

Demonstrantům, které vyhnal do ulic nedostatek potravin a paliv a kteří požadují, aby Bašír po těch předlouhých letech vládnutí už konečně koukal vypadnout, dal prezident jasně na srozuměnou, že změna vlády se neděje na facebooku, ale u volební urny.

V tom má sice pravdu, přesto bychom toto náhlé vzedmutí jeho úcty k volbám neměli přeceňovat. Pětasedmdesátiletý islamista se v roce 1989 dostal jako mladý oficír k moci pučem a lze vážně pochybovat o tom, že volby, které se v jeho zemi od té doby konaly, byly skutečným odrazem vůle lidu. V žebříčku indexu demokracie sestavovaném britskou Economist Intelligence Unit (EIU) figuruje Súdán na 155. místě ze 167. Nic moc.

Blokovat, blokovat, blokovat...

Bašír svým výrokem znovu dokazuje, jak moc se vládnoucí tyrani bojí síly sociálních sítí. Vždyť ve své zemi po několik dnů blokoval přístup k twitteru, facebooku nebo whatsapp. Přesto se mu nepodařilo zabránit lidem v tom, aby cenzuru obcházeli (třeba přes proxy servery) a vysílali do světa fotografie dokumentující zločiny režimu.

Bašír přitom není jediný africký vládce, který se – když se dostane do úzkých - snaží kontrolovat internetovou aktivitu svých občanů. Když se počátkem ledna pokusilo v Gabonu pár důstojníků svrhnout tamního prezidenta, vypnula vláda obratem internet. Nebylo to ostatně poprvé: V září 2016, tedy krátce poté, kdy Ali Bongo opět vyhrál prezidentské volby, odpojila internet dokonce na celý měsíc. Tehdy vypukly v hlavním městě nepokoje, protože opozice byla přesvědčená o volebním podvodu.

Přístupu k sociálním sítím pravidelně brání i vláda v Zimbabwe, kde proti demonstrantům postupují vojáci obzvlášť brutálně. V Čadu se už deset měsíců nemůže na facebook, twitter, viber ani whatsapp a Kamerun ve snaze udusit protesty už v samotném zárodku blokoval přístup k internetu od ledna 2017 do loňského března. A když nedávno v Kongu zvolili nového prezidenta, vypnula vláda pro sichr rovnou na několik hodin proud.

Tanzanie pořádá hon na homosexuály

Kritici režimu to nemají lehké ani v Tanzanii. Poté, co tu byly zakázány některé noviny a novináři jsou trvale zastrašováni, se prezident John Magufuli nyní zaměřil na blogery. Provozovatelé internetových medií musí od vlády získat licenci, která v přepočtu přijde na 20 tisíc korun, což zhruba odpovídá průměrnému ročnímu příjmu v Tanzanii. A kdo toto nařízení ignoruje, tomu hrozí rok vězení nebo pokuta ve výši dvouapůlnásobku této sumy. V internetových kavárnách musí být kromě toho rozmístěny kamery, aby státní kontrolorům neunikla ani myš.

Mimochodem: Právě v Tanzanii vznikla loni zvláštní operační skupina, která má pátrat po homosexuálech – i na sociálních sítích – a zatýkat je. Homofobní rétorika je v zemi na vzestupu od chvíle, kdy se Magufuli v roce 2015 ujal moci. Projevy homosexuality jsou tu nezákonné a lidem s touto orientací zde hrozí minimálně 30 let vězení. Zákony kriminalizující vztahy s osobami stejného pohlaví platí ostatně ve většině afrických zemí, přičemž tresty za ně se pohybují od odnětí svobody až po trest smrti.

Kritika ze zahraničí tanzanským mocným nevadí. Jejich argument je jasný: "Raději rozhněváme tyto země, než abychom si rozhněvali Boha." Mimochodem: právě na Zanzibaru, jehož spojením s Tanganikou Tanzanie v roce 1964 vznikla, se paradoxně narodila jedna z nejvýraznějších ikon gay komunity – Freddie Mercury.

Afričtí tyrani se zkrátka bojí, že přijdou o moc. Internet pro ně představuje obrovskou hrozbu, protože se stává platformou, na níž zaznívá hlas lidu, který by jinak nebyl slyšet. Je hlasem těch, kdo byli umlčeni a přišli o svá práva. Ta jim web právě v jistém smyslu vrací, a pro despoty se tak stává mocným a nekontrolovatelným nepřítelem. Jakousi těžko uchopitelnou opozicí, kterou je třeba tvrdě potírat. Nejlépe už v zárodku.