Prezident Miloš Zeman ve svém vánočním poselství připomněl, že podle nejnovějšího šetření Centra pro výzkum veřejného mínění patří televize a média k nejméně důvěryhodným institucím. Dlužno podotknout, že hlavně vlastní vinou, jak dokládá nedávný případ z Německa.

Kauza Relotius

Tamní mediální scénou otřásla před Vánoci kauza 33letého Claase Relotiuse, redaktora renomovaného zpravodajského týdeníku Der Spiegel. Provalilo se, že tento držitel několika novinářských cen po celé roky vodil svou redakci za nos. Ve svých zahraničních reportážích upravoval fakta, leckdy si cucal příběhy z prstu, přinášel fingované rozhovory a vymýšlel si jejich protagonisty. Zmanipuloval takto nejméně 14 článků ze šesti desítek, které pro Spiegel napsal. Externě do magazínu přispíval od roku 2014 a od loňska byl jeho stálým zaměstnancem.

Ponechme teď stranou, že možná zpronevěřil i peníze, které mu na základě smyšlené reportáže posílali na osobní účet čtenáři a které měly být určené syrským sirotkům. Relotius to popírá a slibuje, že peníze dárcům vrátí.

Spiegel ho vyhodil, čtenářům se omluvil a ve svém čísle z 22. prosince věnoval 24 stránek této kauze, kterou označil za dno své sedmdesátileté historie. A fakt je, že od aféry týdeníku Stern s podvrženými Hitlerovými deníky v roce 1983 jde zřejmě o největší ránu německé žurnalistice. Žádná redakce si už nemůže být jistá, že to příště nebude právě ona, kdo naletí podobnému hochštaplerovi.

Der Spiegel se omluvil čtenářům za kauzu Relotius | zdroj: Profimedia Americká zpravodajská stanice CNN mezitím Relotiusovi odebrala dvě ceny, které mu udělila v roce 2014: Novinář roku a Novinář roku z tištěných médií. Sám Relotius vrátil i čtyři ceny, které v letech 2013, 2015, 2016 a 2018 dostal v Německu. Konkrétně letos za nejlepší reportáž roku - o syrském chlapci, který se domnívá, že spoluzavinil rozpoutání občanské války.

Nejde o první případ

Relotiusovy příběhy byly až příliš dokonalé na to, aby mohly být pravdivé. Vyprávěl o obětech a pachatelích, dobru a zlu, černé a bílé. Dojemně líčil osudy válečných dětí, popisoval nablblé stoupence Donalda Trumpa, domobranu v Arizoně nebo tragédii vězně z Guantánama. Prostě psal tak, jak se to po něm chtělo.

Jde sice o do očí bijící podvod, nicméně není svého druhu první – a zřejmě ani poslední. Jen namátkou: V roce 1981 obdržela Janet Cookeová z deníku Washington Post Pulitzerovu cenu za článek o narkomanovi, který si vymyslela. Na přelomu tisíciletí se provalilo, že americký novinář Stephen Glass zásoboval smyšlenými články známé deníky, podvodníka zaměstnával i USA Today a před patnácti lety americký New York Times přiznal, že jej reportér Jayson Blair celé roky podváděl. Švýcarský novinář Tom Kummer před osmnácti lety zásoboval několik redakcí svými dobře napsanými rozhovory s hollywoodskými hvězdami, které se ovšem nikdy neuskutečnily. Moderátor francouzské TF1 Patrick Poivre d'Arvor zase publikoval fingovaný rozhovor s Fidelem Castrem a britská stanice Sky TV prezentovala interview s princeznou Dianou, které se nekonalo.

Tito fixlíři přitom neoblafli nějaké malé médium lokálního významu, ale renomované redakce, kde by měly fungovat kontrolní mechanismy.

Co je k tomu vedlo? Samozřejmě v první řadě ctižádost. Ctižádost napsat článek, který zvedne čtenáře ze židle a za nějž je šéf pochválí - a samozřejmě odmění. O novinářských cenách nemluvě.

Proč to všechno?

Novinářům se vtlouká do hlavy, že mají publikum nejen informovat, ale zároveň i pobavit. Snaha sepsat vydařený příběh tak zbavuje autora jisté kritičnosti. Realita je přitom většinou banální a jen málokdy z ní lze vykřesat atraktivní, zábavnou a napínavou story. Nudnými žurnalisty, kteří sice seriózně, ale neokázale informují o dění kolem nás, mediální svět spíše pohrdá. Pokušení tu a tam něco přibarvit, ba dokonce si to celé vycucat z prstu, je proto veliké. A neplatí to jen pro bulvární média. Podezřelé pak bývají hlavně takové články, které do podrobností popisují něco, co může reportér znát pouze z doslechu.

Novinářské ceny se udělují všude ve světě a jen v německy mluvících zemích jich je na 570. Získat taková ocenění dává jejich nositelům určitý pocit výjimečnosti a zdánlivou autoritu, která je v jejich očích opravňuje k tomu, aby jiným následně cpali svůj názor. A ceny se dávají právě za takové atraktivní texty, jaké psal Relotius.

Jeho prolhaný článek o Trumpových voličích ve Fergus Falls z března 2017 sklidil úspěch hlavně proto, že skvěle zapadal do infantilního schématu karikujícího amerického prezidenta a jeho voliče za každou cenu a ve všech ohledech. Do nálady německé společnosti se Relotius trefil i částečně vymyšleným rozhovorem s 99letou poslední žijící členkou protinacistické organizace Bílá růže.

Novinářka a někdejší vlivná osobnost britských médií Rebekah Brooksová, neblaze známá především z odposlechové aféry pro News of the World, kdysi prohlásila, že většina komentářů v médiích podle ní trpí syndromem Barona Prášila.

Fixluje samozřejmě kdekdo, neboli všeci kradnú. Proč se třeba napodobují luxusní značky, jako jsou kabelky, hodinky a oblečení? Odpověď je jednoduchá: Protože je lidé chtějí. A totéž platí i pro žurnalistiku.

Relotius zkrátka dělal všechno pro to, co dnes slaví úspěch. Obelhával přitom nejen své čtenáře a zaměstnavatele, ale nepřímo dal za pravdu těm, kdo obviňují média z šíření falešných zpráv a z prolhanosti. Ješitnost jednoho novináře šmahem chrstla kýbl špíny na celou branži, která to má s důvěrou veřejnosti už beztak nahnuté – a nejen u nás. Jaký lepší argument mohli do rukou dostat ti, kdo v médiích spatřují jen snůšku lží?

Chyby se samozřejmě dělají všude, ale žurnalistika má přece jen v tomto ohledu trochu jiné postavení. Novináři by měli plnit funkci hlídacího psa mocných tohoto světa. A jak věrohodně mohou kritizovat ostatní, když sami mají máslo na hlavě? Dlužno samozřejmě podotknout, že drtivá většina z nich je poctivá, ale bude to stačit na to, aby se zapomnělo na podvody jednoho darebáka?

Moralizování není žurnalistika

Žurnalistika by přitom neměla ani poučovat, ani vychovávat a ani si vyhrazovat patent na rozum, ale s nezbytnou věcností poskytovat fakta s příslušným vysvětlením a historickým pozadím. Chce to jen dobrou rešerši a střízlivý pohled, nikoliv samolibého novináře, který je morálně a intelektuálně rádoby na výši a který poučuje, jak si máme fakta vykládat.

Kdo chce líčit dojemné a "hluboce lidské" příběhy (takzvaná háelpéčka), ten by to měl místo v novinách zkusit raději s beletrií. Kdo chce prezentovat svůj názor, ať píše sloupky a komentáře. A kdo chce druhé poučovat, ať to zkusí ve školství.

Bývalý předseda Nejvyššího soudu USA Earl Warren se nechal kdysi slyšet, že čte noviny zásadně odzadu, protože sportovním stránkám dominují lidské úspěchy, zatímco titulní stránce naopak lidské průšvihy. Přejme si tedy, aby těch průšvihů v roce 2019 bylo co nejméně a aby přicházely samé dobré zprávy – a nejen na zadních stránkách. A aby jich bylo tolik, že si je nikdo nebude muset vymýšlet, v lepším případě přibarvovat.

Redakce Tiscali Vám tedy přeje vše nejlepší do nového roku a ještě jednou: Samé dobré zprávy. A hlavně vykročte tou správnou nohou.