Armáda převzala nenásilně moc minulý týden v noci na středu a Mugabeho drží od té doby v domácím vězení. Prezident v nedělním televizním projevu k národu navzdory očekávání nerezignoval. Během projevu za ním seděl šéf ozbrojených sil Constantino Chiwenga a další vedoucí armádní činitelé.

Má se za to, že Mugabe domluvený projev na poslední chvíli změnil, protože jeho domovská vládní strana Africký národní svaz Zimbabwe - Vlastenecká fronta (ZANU-PF) si údajně nepřála, aby odstoupil s vojáky v zádech, což by vyvolávalo dojem převratu.

Lid slaví, ale není příliš proč

V ulicích Harare panuje obrovská euforie. Radost z toho, že se země konečně zbaví po 37 letech diktátora, ovšem kalí fakt, že se k moci mohou dostat jeho spojenci. Touha po tom, aby se Zimbabwe zbavilo Mugabeho, a naděje na hospodářský vzestup zemi sjednotila. Dokonce i Mugabeho vlastní strana ZANU-PF se postavila na stranu lidu, odvolala 93letého starce z funkce šéfa strany a vyzvala jej, aby si už konečně sbalil kufry i jako prezident.

Od pučistů přitom rozhodně nelze očekávat žádnou velkou touhu po demokratizaci a hospodářských reformách. Ale pokud se změní mocenské poměry v autoritářském systému, který trvá několik desetiletí, může se dát do pohybu několik věcí současně. Zpočátku asi nebude nikdo pánem situace, a pak se může stát prakticky cokoliv.

Do hry mohou vstoupit i pozitivní síly, může vypuknout mocenský boj mezi elitami a v beztak už vyčerpané zemi může nastat tragédie. A mohou se prosadit i pučisté. Negativních scénářů hrozí více a jsou dokonce mnohem pravděpodobnější, než ty pozitivní.

Adepti na prezidentský úřad: Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Otázka ovšem je, kdo bude zemi dále vládnout. Jména, která se v této souvislosti objevují, žádný extra nový začátek neslibují. Novým šéfem ZANU-PF je bývalý viceprezident Emmerson Mnangagwa, který přišel 6. listopadu o funkci na nátlak Mugabeho manželky. Mohl by být i příštím prezidentem, ale jeho minulost je ve srovnání s tou Mugabeho jako přes kopírák.

Jako ministr státní bezpečnosti a dlouholetý ministr spravedlnosti byl v roce 1982 spoluodpovědný za masakr asi 20 tisíc opozičníků z etnické menšiny Ndebele a tvrdě postupoval i vůči médiím a obhájcům lidských práv. Navíc není jasné, zda by Mugabeho na postu prezidenta nahradil Mnangagwa, nebo druhý viceprezident Phelekezela Mphoko.

Velkou naději na změnu nepředstavuje ani šéf pučistů a armády Constantino Chiwenga, který ještě donedávna dělal všechno proto, aby všemi prostředky zajistil Mugabemu moc. Pod novým začátkem si běžně člověk přece jen představuje něco jiného.

Pětasedmdesátiletý Mnangagwa je skvělý a naprosto bezohledný taktik, který tiše pracoval na tom, aby jednou Mugabeho ve funkci nahradil. Navazoval spojenectví s těmi, kdo by mu při tom mohli pomoci. Jedním z nich byl právě i šéf armády Chiwenga, který si ale údajně sám brousí zuby na prezidentský úřad.

V úvahu přicházela varianta, že by se Mnangagwa ujal postu hlavy státu na jedno funkční období a umetl by cestu Chiwengovi, který by pak mohl jít v roce 2023 do voleb, pravděpodobně už jako civilista.

První dáma naděje obou mužů pohřbila, což byl skutečný důvod převratu. Jde tedy v podstatě o generační souboj mezi zbytky staré gardy a ambiciózními mladšími politiky, které kolem sebe nashromáždila Grace a kteří touží po státních funkcích a s tím souvisejícími možnostmi zbohatnutí.

Byla by proto chyba spatřovat v puči zárodek demokratické změny, nového začátku nebo hospodářského ozdravení. Mnangagwa představuje všechno jiné jen ne naději na zlepšení situace v zemi. A opoziční Hnutí pro demokratickou změnu (MDC), které vzešlo před 17 lety z odborů a občanských organizací, je oslabené vnitrostranickými boji a od dob málo úspěšné koalice se ZANU-PF v letech 2008 až 2013 vnitřně rozdělené. Nezdá se, že by mohlo příští volby vyhrát – a armáda by tomu beztak zřejmě zabránila.

Krizi odstartovalo odvolání viceprezidenta a nezřízená touha první dámy po moci

Odvolání viceprezidenta a dlouholetého Mugabeho důvěrníka Mnangagwy a jeho následné vyloučení z vládní strany celou zimbabwskou krizi odstartovalo. Pohár Chiwengovy trpělivosti tehdy přetekl. Chiwenga varoval, že vládní a stranické čistky musí přestat, protože postihly především ty politiky, kteří se v 70. letech zúčastnili války za nezávislost v bývalé Rhodesii.

Armáda se tedy rozhodně nesnažila o obnovení pořádku, jak bylo oznámeno v den převratu, ale byla jednou ze stran boje o Mugabeho následnictví.

Robert Mugabe s manželkou Grace | zdroj: Profimedia

Mugabeho o 41 let mladší manželka Grace dávala v posledních měsících až příliš okatě najevo silné politické ambice a nepokrytě si činila nárok na následnictví po manželovi. Jejím hlavním soupeřem byl právě Mnangagwa, který byl na její popud odstraněn z funkce viceprezidenta. Dlouho přitom postupoval velmi opatrně, protože věděl, že se Mugabe bez pardonu zbaví každého politika, který by si činil zálusk na jeho funkci.

Teprve když Grace Mugabeová (za svobodna Marufuová) přestala skrývat své ambice, osmělil se pomalu i Mnangagwa. Následovala nechutná několikatýdenní slovní přestřelka, kde nebyla nouze o vulgární urážky – zvlášť ze strany první dámy.

Podobný konflikt se samozřejmě neodehrál poprvé. Za posledních 15 let jich byla řada a vždy to odstartovalo politické a stranické čistky. ZANU-PF se stále více stávala partají kývalů, nohsledů a řiťlezců, kteří svému prezidentovi zachovávali slepou věrnost a oddanost. Poslední zbytky vnitrostranické diskuse zmizely úplně stejně, jako stará garda politiků, kteří provázeli Mugabeho na cestě na vrchol a kteří jej dlouho podporovali.

Armáda jako výrazný mocenský faktor

Armáda při převratu postupovala obezřetně: Mugabeho ponechala ve funkci, nevytvořila novou vládu a zjevně o to ani neusiluje. To by ji totiž zavedlo do politické izolace, protože organizace jako Africká unie (AU) nebo Společenství pro rozvoj jižní Afriky (SADC) převraty odmítají a neuznávají ani netolerují režimy, které se takto dostaly k moci.

Cílem převratu je tedy podle všeho po odstavení 52leté Grace umožnit Mnangagwovi triumfální návrat a otevřít mu cestu do prezidentského úřadu. Puč je zároveň i kulminací sílící militarizace Zimbabwe, kde na sebe vysocí důstojníci strhli vedení některých polostátních podniků.

Armáda tak kontroluje například největší diamantový důl, což důstojníci pilně využívají k osobnímu obohacování. Když Mugabe nechal své vojáky intervenovat v roce 1997 v občanské válce v Kongu na straně tehdejšího vládce Laurenta Kabily, posílila armáda svou moc a prezident sám otevřel stavidla korupci důstojníků.

V roce 2005 se armáda společně s policií a tajnou službou podílela i na operaci Murambatsvina, která měla odstranit stoupence demokratické opozice v Zimbabwe. Název operace znamená v překladu "odstranit svinstvo", což v tomto případě byli političtí odpůrci. Ty spatřoval režim i v těch, kdo se kvůli více než osmdesátiprocentní nezaměstnanosti museli nějak protloukat v šedé ekonomice – jako drobní živnostníci, podomní obchodníci, automechanici nebo pouliční prodejci.

Jejich stánky, dílničky a leckdy i obydlí byly srovnány se zemí, desetitisíce lidí se ocitly bez střechy nad hlavou. Přímé i nepřímé důsledky této čistky postihly odhadem dva a půl milionu lidí. Zhruba tři miliony Zimbabwanů žijí jako političtí uprchlíci v zahraničí a bez jejich zasílaných peněz by velká část společnosti nedokázala přežít.

Někdejší bojovník za svobodu tvrdým diktátorem

Mugabe je u moci od roku 1980, kdy země získala nezávislost na někdejší koloniální mocnosti Británii. Nejprve byl premiérem, od prosince 1987 prezidentem. Od té doby vyhrál patery prezidentské volby (1990, 1996, 2002, 2008 a 2013). Ve svých třiadevadesáti letech je nejstarší hlavou státu na světě – i britská královna Alžběta II. je o dva roky mladší.

Západ jej už roky obviňuje z porušování lidských práv, opozice mu zase vyčítala, že zruinoval ekonomiku země, které se dříve přezdívalo obilnice Afriky. Někteří příznivci ale v Mugabem stále viděli hrdinu boje za nezávislost a zastánce práv obyčejných lidí. V posledních letech už ale obyvatelé proti němu opakovaně demonstrovali. Od jeho nástupu k moci se totiž ekonomika propadá do stále většího chaosu, je tu vysoká nezaměstnanost, hyperinflace a nedostatek potravin i hotovosti.

Kritiku Západu i mnohých afrických států autokratický Mugabe vytrvale ignoroval a za příčinu všeho zla v zemi označoval bývalou mocnost Británii. Opozice, bělošští farmáři, odboráři, obchodníci i novináři byli podle něj "prodejní zrádci".

Zatímco po získání nezávislosti země byl Mugabe považován za architekta politiky smíření mezi černými a bílými obyvateli, v roce 1996 už hlásal, že většina bělochů v zemi (asi sto tisíc lidí) by se měla zastřelit a jako "zdechliny předhodit supům a psům".

Právě konfiskace tisíců farem patřících bělošským Zimbabwanům na přelomu tisíciletí přivedla zemi do velké bídy. Vyvlastněné majetky prezident předával svým stoupencům, většinou veteránům z války za nezávislost, kteří o zemědělství neměli ani páru. Kvůli porušování lidských práv a zásad demokracie jsou proti Zimbabwe od roku 2002 v platnosti sankce Západu. Zmrazení účtů a zákaz cest do USA a zemí EU se týká Mugabeho a jeho blízkých, stejně jako představitelů významných místních firem.

Ekonomický průšvih změnou vedení neskončí

Mugabe sice přistoupil na to, že rezignuje výměnou za úplnou imunitu pro sebe a manželku Grace, nedodržel ovšem pondělní ultimátum, jež mu pro abdikaci stanovila vládní strana s tím, že jinak zahájí proces jeho odvolání z funkce. ZANU-PF označila Mugabeho za původce politické nestability, neboť soustavně odvolává členy kabinetu. Strana také uvedla, že hlava státu nerespektuje právní řád a je odpovědná za bezprecedentní hospodářský úpadek v posledních 15 letech.

Mugabeho sesazení navrhnou zákonodárci v úterý. Jeho případné odvolání nejprve posoudí zvláštní výbor obou komor parlamentu na základě společné rezoluce přijaté v obou komorách prostou většinou hlasů. Pokud se výbor vysloví pro odvolání prezidenta kvůli jeho vážnému pochybení, porušení ústavy, neschopnosti ústavu prosazovat či hájit či na základě jeho nezpůsobilosti, náleží konečné slovo opět celému parlamentu.

Hlava státu je v takovém případě odvolána společnou rezolucí, která v obou komorách musí získat nejméně dvoutřetinovou podporu. Parlament by prezidenta mohl odvolat už ve středu, proces se ale také může táhnout dlouho.

Pokud se dostane k moci Mnangagwa s generálem Chiwengou v zádech, bude ale ekonomický pád země pokračovat. Předchozí zkušenosti s do očí bijící nekompetentností všech dosavadních vládních a armádních představitelů těžko přilákají do země investory.

Západní diplomaté a politici ale doufají, že s Mnangagwou přijde někdo, kdo alespoň udělá v zemi pořádek a zajistí stabilitu. To diktátoři skutečně dokážou a Západu to zpravidla stačí - viz Egypt, Rwanda nebo Etiopie. Pokud ale tohle má být onen tolik vzývaný boj proti příčinám uprchlické vlny, pak bychom se měli připravit na opravdu nemilé překvapení.