Přestože vlády podnikají bezpečnostní opatření, která mají útokům zabránit, vyloučit nejdou nikdy. Do našeho podvědomí se strach z útoků zapsal tak hluboko, že ho už téměř nevnímáme. Dokud nedojde k další krvavé ráně. Po útocích v Paříži, Bruselu a následně v Nice se strach opět aktivoval, stejně jako ve Spojených státech po masové střelbě v San Bernardinu a v Orlandu.

Terorismus tak výrazně promluví i do politiky. Ve Francii je pravděpodobné, že prezidentské volby vyhraje kandidát, který naslibuje nejefektivnější boj proti terorismu. Ve Spojených státech pro změnu vychází, že si lidé přejí, aby Hillary Clintonová i Donald Trump věnovali ve svých diskusích více prostoru svým plánům, jak ochránit běžné Američany, než ekonomice.

Na stín hrozby útoky už si lidé zvykli, ale chtějí vidět, že stát dělá vše pro to, aby k němu nedošlo. A jsou ochotni tomu obětovat část svého soukromí i pohodlí. Letecké společnosti investovaly stamiliony dolarů na zajištění lepší bezpečnosti a cestující omezení přijali jako samozřejmost bez větších problémů. Rádi vymění velké balení šamponu za pocit bezpečí.

Přesto počet útoků stoupá, jak v Evropě, tak i ve Spojených státech. (Samozřejmě i na Blízkém východě, ty však západní společnost bohužel prakticky nevzrušují.) Téměř vždy jsou cíle vybrané pro svou zranitelnost nebo kulturní symboliku.

Jen za minimem atentátů jsou navrátilci ze Sýrie, většinou jsou útočníky místní sympatizanti, kteří si tím zpravidla kompenzují jiné své problémy. A proti nim budou všechna bezpečnostní opatření zbytečná – auto si může půjčit každý, kdo má řidičský průkaz.

Utonutí ve vaně je pravděpodobnější než zabití teroristou

Západ si tak bude pomalu muset zvyknout na to, že se islamistické útoky stanou když ne rutinou, tak pravidelnou realitou. Neznamená to však, že hrozí bezprostřední nebezpečí. Dokonce i během třicetiletého konfliktu v Severním Irsku byla pravděpodobnost, že se člověk stane obětí útoku "jen" jedna ku 25 tisícům.

Během čtyř nejkrvavějších let druhé intifády byla pro izraelské civilisty pravděpodobnost smrti při útoku jedna ku 35 tisícům. Dokonce i v roce 2001, kdy statistiku navýšilo 2996 obětí z 11. září, byla pravděpodobnost, že Američan ve Spojených státech zemře při teroristickém činu méně než 1:100 000. V následujících letech se dokonce snížila na jedna ku 56 milionům. Šance, že se člověka v USA zavraždí, je přitom 1:20 000.

To však lidé vědět nechtějí. I proto americký prezident Barack Obama začátkem roku narazil, když si troufl uklidňovat Američany slovy o tom, že je mnohem větší šance, že se utopí ve vaně, než že je zabije terorista.

Stovky miliard na bezpečnostní divadlo

V tom se terorismus liší od jiných hrozeb – přestože je šance, že je pravděpodobnost zasažení naprosto minimální, lidé chtějí mít jistotu. Podle skromných odhadů tak od roku 2002 do roku 2009 americká vláda investovala do bezpečnostních opatření zhruba 75 miliard dolarů ročně.

Ač není jisté, zda je suma vzhledem k riziku adekvátní, žádný politik si neodváží potřebnost peněz na protiteroristická opatření zpochybnit, případně jejich sumu snížit. Po útoku se totiž kromě šoku a strachu hned veřejnost ptá, proč tomu vedení země nezabránilo.  

Aby uspokojili hlad lidí po bezpečí, přistupují vlády k mnohdy neefektivním, leč viditelným opatřením. Podle bezpečnostních expertů tak většinou jen sehrávají "bezpečnostní divadlo", aby se lidé cítili bezpečněji.

Typickým příkladem jsou přísné bezpečnostní kontroly na letištích. Mohou se zdát efektivní, ale týmu amerického ministerstva vnitra se podařilo v testech pronést v příručním zavazadle atrapu zbraně nebo bomby v 67 ze 70 případů!

Nejhorší je útok na psychiku, ale i na to se dá zvyknout

Teroristům jde hlavně o psychologický dopad útoku, který je většinou neúměrně vysoký v porovnání s počtem obětí. Napomáhají tomu i obrovský mediální ohlas a reakce politiků, kteří zpravidla zdůrazňují, jaký má útok "existenciální dopad" na zemi.

Vnímání rizika je tak obvykle mnohem vyšší než realita. A hlavně - ve srovnání například s přírodní katastrofou - se strach šíří i mezi lidmi, které nijak nezasáhl a ani neznají nikoho, koho se přímo dotkl.

Posttraumatický šok se tak objevuje i u lidí, kterých se událost netýká. Takže i přes minimální riziko nyní 40 procent Američanů věří, že je země náchylnější k teroristickému útoku, než tomu bylo v roce 2002.

Dobrou zprávou ale je, že i přes fyzické a psychické rány, které teroristické útoky způsobují, si na ně může společnost zvyknout a dál žít plnohodnotně. Izraelský akademik Dov Waxman, který studoval účinky druhé intifády, zjistil, že lidé si mohou zvyknout na četné teroristické útoky a současně žít "zdánlivě normální život".

Jen jak se četnost útoků zvyšuje, snižuje se zároveň i jakýsi "práh bolesti" a schopnost šokovat se postupně zmenšuje. Média postupně ztrácí zájem o útoky s menším počtem obětí, protože zájem ztrácí i sami diváci a čtenáři.

Dokud se neobjeví další opravdu velký útok na západní cíl…