"Recept na řešení situace je jednoduchý, jenomže se těžko realizuje," prohlásil Kuczynski například v rozhovoru pro televizi Bloomberg. "Venezuela potřebuje naši pomoc. V zemi nejsou žádné léky, lidé hladovějí. Argentina, Chile, Kolumbie a Peru mohou vytvořit společný klub, máme silný farmaceutický průmysl a máme jídlo. Můžeme Venezuelanům pomoci. Maduro o naši pomoc nestojí, protože tvrdí, že v zemi je všechno v pořádku. Ale každý dobře ví, že to není pravda."

Dalšího mezinárodního ponížení se nedlouho předtím venezuelskému režimu dostalo během setkání Hnutí nezávislých států (NAM), jehož předsednictví letos s velkou pompou převzala. Na Venezuelou pořádaný summit kdysi významného studenoválečného společenství sdružujícího celkem 120 zemí dorazilo pouhých deset hlav států, tedy o 25 méně než v roce 2012, kdy summit organizoval mezinárodně sankcionovaný Írán.

Velkolepě pojatého setkání, jež započalo odhalením skoro čtyřmetrové bronzové sochy exprezidenta Huga Cháveze, se zúčastnili převážně kontroverzní státníci typu Roberta Mugabeho. Vyhnul se mu naopak lídr zdaleka nejvýznamnějšího člena bloku, indický prezident Nárendra Módí. Za více než půlstoletí historie NAM to bylo teprve podruhé, co indický prezident summit vynechal.

Událost provázely hlasité stížnosti shromážděných diplomatů na mizernou organizaci ventilované prostřednictvím tradičních i sociálních médií, zatímco venezuelská opozice si posteskla, že se na její pořádání vynaložily v době bezprecedentní ekonomické krize nemalé finanční prostředky.

"Venezuelská vláda vyhodila na posílení svého ega z okna miliony dolarů z peněz daňových poplatníků. Moc zemí se ale na jejím představení neukázalo," prohlásil Henrique Capriles, neúspěšný kandidát z minulých prezidentských voleb.

Černá ovce kontinentu

Oba incidenty z posledních týdnů ilustrují, jak hluboko se za krátkou dobu podařilo venezuelskému režimu klesnout vzhledem k postavení na mezinárodním poli. "Revoluční" vláda zesnulého Huga sice sledovala konfrontační politiku vůči "ďábelským" Spojeným státům, zároveň se však pokoušela budovat širší aliance s ideologickými spojenci a vždy udržovala přinejmenším korektní vztahy s většinou jihoamerických států.

Za tímto účelem tedy vytvářela nejen dnes fakticky neexistující spolky s podobně smýšlejícími režimy, jako je Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky (ALBA), ale účastnila se širší regionální spolupráce v rámci Unie jihoamerických národů (UNASUR) a Organizace amerických států (OAS).

V roce 2012 se jí pak po dlouhém úsilí podařilo vstoupit do prestižního sdružení volného obchodu Mercosul, což je jedna ze dvou nejdůležitějších integračních organizací na kontinentu (druhou je konkurenční Pacifická aliance).

Nyní je Venezuela černou ovcí ve vlastním regionu a přestože si uchovává rétorickou podporu několika příbuzných režimů, státy jako Kuba a Nikaragua si kvůli nejistotě dodávek venezuelské ropy hledají alternativní partnery. Venezuelský režim kupříkladu musí pravidelně čelit ostré kritice ze strany předsedy Organizace amerických států (OAS) a bývalého urugayského ministra zahraničí Luise Almagra, který naposledy v červencové 132 stránkové zprávě označil Venezuelu za "nejzkorumpovanější zemi celého kontinentu".

Co je ještě důležitější, ostatní země ze zmiňovaného sdružení Mercosul letos v létě na základě tzv. "demokratické klauzule" odmítly respektovat rotační předsednictví Venezuely a rozhodly se bojkotovat mítinky do konce roku, kdy předsednictví formálně vyprší.

Jak prohlásil brazilský ministr zahraničí José Serra: "Neexistuje žádná šance, že by Venezuela předsedala Mercosulu, to nepřipadá v úvahu...Venezuela nedokáže ani zvládnout řízení vlastní země, natož aby mohla řídit Mercosul."

Národní hanba 

Došlo tak k zablokování klíčových vyjednávání, jako je práce na dohodě o volném obchodu s Evropskou unií, a ostrakizované Venezuele hrozí ještě horší sankce, pokud nesplní základní požadavky této organizace, jak se na tom ve společné deklaraci shodla Paraguay, Argentina a Brazílie s tichým souhlasem Uruguaye.

Venezuela podle jejich ultimáta musí do 1. prosince vylepšit lidskoprávní situaci a implementovat zásady společného trhu, k nimž se země při vstupu do společenství zavázala, leč nikdy se jimi nezačala řídit. Pokud k tomu do stanoveného data nedojde, bude jí zmrazeno členství a přijde o hlasovací práva.

Ztráta postavení Venezuely, která byla ještě nedávno v globální aréně přinejmenším respektovaná, odráží těžko udržitelný stav, v jakém se třicetimilionový ropný gigant nachází. Peruánský prezident příliš nepřeháněl, když mluvil o nutnosti humanitární pomoci – 87 procent obyvatel v průzkumech hlásí, že nemá dost peněz na zajištění základní obživy a v zemi s akutním nedostatkem léků se prudce šíří epidemie malárie. Bývalý ministr zdravotnictví José Oletta to označil za "stav národní hanby".

Není divu, že rekordně stoupá počet venezuelských žadatelů o azyl v zahraničí a že masové protesty proti současné vládě začínají mít násilnější charakter. Prezident Nicolás Maduro přitom na krizi, kterou sám způsobil, reaguje systematickou likvidací politické a občanské opozice, což napětí ve společnosti nadále zvyšuje a oprávněně vzbuzuje obavy mezi sousedy z ještě většího chaosu, jenž by mohl třeba v podobě uprchlické krize poškodit i je.