Venezuelský prezident Nicolás Maduro letos v září oznámil rekonstrukci svého vládního kabinetu. Viceprezidentem pro ekonomiku a plánování se stal někdejší brigádní generál Rodolfo Marco Torres, který se ve veřejném životě angažuje od roku 2005, kdy se stal ředitelem státní banky. Od té doby se stabilně posouvá na pomyslném hierarchickém žebříčku venezuelských socialistických kádrů. V lednu se stal ministrem financí a v červnu jako první vojenský důstojník usedl v radě centrální banky země.

Torres není výjimkou. Patří mezi desítky vysokých důstojníků, kteří se díky loajalitě vůči někdejšímu prezidentovi Hugo Chávezovi a jeho nástupci dostali do nejvyšších pater politiky. Maduro armádu používá jako oporu pro své politické kroky. Mnozí ale hovoří o tom, že militarizace zemi decimuje a má negativní vliv na život občanů. Takzvaná vojenská podpora se navíc úplně vymkla jakékoliv politické kontrole.

Nešťastně řízená militarizace země

Chávez, sám armádní plukovník, považoval spojenectví armády s občanskou společností za jeden z pilířů socialistické revoluce. Zároveň byl vůči přílišnému vlivu důstojníků obezřetný a do nové ústavy v roce 1999 připojil článek, který jasně vymezil role armády a zákonodárného sboru. Pro zachování rovnováhy však loajální důstojníky dosadil do částí své administrativy a řídících orgánů státních podniků včetně venezuelského ropného gigantu Petróleos de Venezuela S.A., se kterým de facto stojí a padá celá ekonomika země.

Přes veškeré Chávezovy snahy ukočírovat vojáky, se armáda - údajně s podporou americké CIA - v roce 2002 neúspěšně pokusila o svržení režimu svého mecenáše. Metodikou vytloukání klínu klínem Chávez sice provedl značné čistky v řadách nejvyšších důstojníků, ty loajálnější si však v kabinetu ponechal a ještě odměnil.

Zároveň 15 tisícům nejvýše postavených armádních příslušníků slíbil státní byty a další výhody. Aby toho nebylo málo, podrážděné oficíry se pokusil utěšit masivními nákupy vojenské techniky od Ruska a Číny. Relativně chudá Venezuela tak před Chávezovou smrtí v roce 2013 na armádní položky vynakládala 10 miliard dolarů, desetinásobek toho, co na konci 90. let, kdy se novodobý revolucionář dostal do čela země.

Nicolas Maduro na svého předchůdce plynule navázal. Armáda stále platí za ochránce revoluce. Běžný vojenský pozdrav nahradilo agitační zvolání "Chávez žije, boj pokračuje" a článek ústavy, který vojákům bránil ve vstupu do politiky, ústavní soud vymazal. Armáda ovládá sedm klíčových ministerstev včetně obrany, zemědělství, průmyslu, dopravy, vnitra a spravedlnosti. Jedenáct z 23 států federativní Venezuely je spravováno armádními představiteli. Aktivní i pasivní vojáci sedí v parlamentu, vedou diplomatické mise a dohlížejí na výběr daní.

Ekonomický propad a korupce obřích rozměrů

K mizerné situaci, v níž se Venezuela ocitla, přispívá ekonomický propad a neefektivní hospodářské plánování. Padající ceny ropy paralyzují poslední zbytky trvale klesajících výnosů a v zemi dlouhodobě schází základní potraviny. Inflace meziročně dosáhla 60 procent a národní měna je v zahraničí takřka bezcenná. Zahraniční investoři se už po vzoru Argentiny pojistili proti znehodnocení státních dluhopisů, které se dnes na trzích uplatňují velice špatně a nevýhodně. Výhledově Venezuelu čeká ještě větší propad.

Zvláštní kapitolou je všudypřítomná korupce, která vyvěrá z armádních kruhů. Pokud ještě nedávno platilo, že důstojníci byli ochotni přimhouřit oko nad velkoobchodem s drogami, dnes se na něm přímo podílejí. Dostatečně výmluvný je případ skupiny důstojníků – včetně dvou státních guvernérů a bývalého šéfa rozvědky – která se ocitla na černé listině Spojených států kvůli napojení na drogové překupníky z Kolumbie.

Provázanost armády a drogových kartelů je v současné Venezuele tak velká, že se zainteresovaným důstojníkům podle zlatých hvězdiček a vyznamenání začalo přezdívat "slunečný kartel". Podezření vzbuzuje i případ z loňského roku, kdy policisté na pařížském letišti zadrželi obří zásilku kokainu putující z Venezuely. 1,3 tuny drogy ve vysoké kvalitě měli na palubu letadla umístit přímo členové Národní gardy a Caracas po více jak roce nepřišel s žádným patřičným vysvětlením.

Dalším výnosným zdrojem příjmů je nelegální obchod s dotovanými palivy. Litr benzínu vyjde ve Venezuele v přepočtu na dvacet haléřů, v okolních zemích se však drží v běžné cenové hladině. Pro armádní důstojníky tak není problém prodejem do sousední Kolumbie či Brazílie vydělat stovky milionů dolarů. Někdejší ministr pro propnou produkci a těžbu Rafael Ramírez neoficiálně uvedl, že denně může z Venezuely takto vycestovat až 150 tisíc barelů ropy.    

Politicko-vojenské manévry

Prezident Maduro dobře ví, že se bez podpory armády neobejde, boj s korupcí proto nijak neprosazuje. Bývalý řidič autobusu a odborář navíc postrádá Chávezovo vůdcovské charisma a jeho revolucionářského ducha. Madurova popularita i přes masivní propagandu ve státních médiích strmě klesá. Jeho projevy jsou prkenné a mnohdy až trapné. V jednom z nich dokonce tvrdil, že "duch zesnulého Cháveze ho navštívil v podobě ptáčka, aby mu pošvitořil rady". Poslední volby vyhrál velice těsně a zavdal tak spekulacím, zda za to nevděčí armádě, která má na starost převoz a dohled nad volebními lístky.

S klesající Madurovou popularitou roste vliv zelených uniforem a jejich chuť po moci. Armáda pravidelně zasahuje při demonstracích nespokojených obyvatel chudinských čtvrtí. Venezuelská opozice je roztříštěná a čelí navíc permanentnímu zastrašování. 

Příští parlamentní volby jsou předběžně stanoveny na konec roku 2015 a vlivným generálům nic nebrání v nich kandidovat. Ze hry není ani vojenský převrat. Ten by mohl nastat zejména v případě, kdyby sjednocená opozice volby vyhrála. Poslední vývoj preferenčních hlasů tomu nasvědčuje. Koneckonců Venezuela prodělala několik ozbrojených změn režimu a po většinu své moderní historie byla pod nadvládou militaristických složek.

Už nyní se očekává, že se ekonomické potíže a sociální problémy budou dál prohlubovat. Zároveň poroste i touha armády "řešit" tyto problémy. Venezuela ještě před deseti lety měla sloužit za vzor latinskoamerické emancipaci a cestě ke svobodnější společnosti. Chávezem započatá revoluce však v poslední době nabírá směr armádní diktatury a propastného rozdílu životní úrovně chudých mas a bohatých (vojenských) špiček.