Začít válku je mnohem jednodušší, než ji ukončit. Zvlášť v případě konfliktu, který začal v době, kdy jeho současní představitelé nosili dětské oblečení, případně vůbec nebyli na světě. Byla to však smrt "otce zakladatele" radikálně levicových Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) Manuela Marulandy, zvaného Tirofijo (Přesná rána), v březnu 2008, která dala zemi naději, že se nekonečný konflikt podaří urovnat.

Marxistické hnutí převzala nová generace v čele s Alfonsem Canem, který začal v roce 2011 tajně vyjednávat s novým prezidentem Juanem Manuelem Santosem. Poté, co byl Cano zabit při bombovém náletu, otěže vyjednávání převzal současný vrchní velitel FARC Timoleon Jimenéz zvaný Timošenko a dovedl je do konce. Měl štěstí na protivníka – Santosův předchůdce Alvaro Uribe šel rebelům po krku, doslova.

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos (vlevo) a velitel FARC Timoleon Jimenez (vpravo) podepsali v Havaně za přítomnosti kubánského prezidenta Raúla Castra mírovou dohodu | zdroj: Profimedia

Místo toho se všichni s úsměvy objali v Havaně a slavnostně podepsali smlouvu, díky níž se počet obětí přesahující 260 tisíc lidí už nerozroste. Rebelové se dočkali pozemkové reformy zajišťující půdu bezzemkům a oficiální účasti na politickém životě v Kolumbii, beztrestnosti a vláda může místo bojů s povstalci naplno řešit problém s drogovými kartely.

Příměří kolumbijské vlády s FARC se těší velké pozornosti po právu, nicméně mírový, byť krvavý, proces v zemi trvá už zhruba třicet let. Revolucionáři z FARC byli jen jednou z odbojových skupin, i když hlavní a největší.

Do konfliktu trvajícího od raných šedesátých let se zapojilo množství levicových guerill, které se dříve či později s vládou dohodly a změnily se v politické strany. Proti nim i proti vládě bojovaly soukromé armády narkobaronů, pravicové polovojenské jednotky, které mají na svědomí nejvíce obětí, včetně prezidentských kandidátů. I jejich vojáci se nakonec s vládou dohodli a vyměnili své samopaly za beztrestnost.

Počet stran, se kterými bylo potřeba vyjednat dohodu, se zmenšoval. Zbyli už jen Tirofiovi rebelové, kteří původně vznikli z farmářů vyhnaných vládou ze svých rolnických republik, dál bojující za Revoluci. Během svého vývoje si FARC prošly úpadkem, kdy jejich armáda čítala stovku mužů, ale i vrcholným obdobím, kdy s 18 tisíci bojovníky ovládaly třetinu kolumbijského území, a byly obávanou teroristickou organizací.

Na svém území FARC vybíraly daně, respektive výpalné od místních pěstitelů koky a postupně si podmanily obchod s drogami jako takový. Fakt, že se tito "nejbohatší levičáci světa" rozhodli přerušit napojení na narkomafii, aby splnili podmínku vlády, dokázal, jak moc už bylo guerillové hnutí dlouhým bojem znavené a jak moc mu na příměří záleželo. Politikou se ostatně podaří dosáhnout cílů rychleji a bezbolestněji.

Země se teď musí poprat s dopady války a míru

Příměří je jen první krok, to hlavní zemi teprve čeká. FARC složily zbraně a daly svobodu dětským vojákům. A bude teď na obou stranách, aby přišly s resocializačními programy – jak pro dětské, tak i pro dospělé bojovníky.

Velkou neznámou bude také uvedení pozemkové reformy do praxe, tedy hospodářský a ekonomický rozvoj rurálních oblastí a rozdělení nelegálně získané půdy mezi chudé zemědělce.

Těmto problémům budou čelit v nejbližších letech nejen současné oficiální politické strany, ale i FARC, které se staly legální a jako politická strana budou mít bez ohledu na výsledky voleb v roce 2018 jistých alespoň deset křesel v Kongresu. Zda vláda jako definici "dlouhodobě prospěšných prací" jako alternativní trest pro vůdce FARC uzná i "politickou službu státu", je otázkou.

Přestože mírovou dohodu všichni podepsali, je jen na Kolumbijcích, aby ji v říjnovém referendu schválili. Pak už se může země naplno otevřít turistům, kteří se už nebudou muset bát vyrazit do odlehlejších oblastí.