Celkem vzato to byly velmi skromné oslavy na tak velké výročí. Především pak skromné ve srovnání s tím, jak před šesti lety Macriho předchůdkyně Cristina Kirchnerová oslavila 200 let od Májové revoluce, která započala cestu k pozdějšímu vyhlášení nezávislosti.

Macriho verze oslavy nezávislosti stála pouhou desetinu toho, co utratila vláda Kirchnerové v roce 2010, ceremonií se tentokrát neúčastnila žádná hlava latinskoamerického státu. Zato zastoupení církve bylo výraznější, po patnácti letech se nějakých státních oslav zúčastnila armáda a co víc, přes protesty části společnosti dorazil španělský král Juan Carlos I. Tedy představitel koloniální velmoci, proti níž se Argentinci vzbouřili a ještě několik let po formálním vyhlášení nezávislosti s ní vedli krvavou válku.

Z extrému do extrému

Macri je zkrátka z úplně jiného těsta než jeho předchůdkyně – zatímco perónistická prezidentka Kirchnerová stavěla svou popularitu na sociálních programech, budování vztahů s dalšími levicovými režimy v regionu, na všemocném státním protekcionismu a samozřejmě na protikoloniální rétorice, Macri je pravicovým proponentem privatizace, globalizace a samozvaný přítel západních "kolonialistů" ze Španělska a dokonce nenáviděné Velké Británie.

Rozdíl mezi pojetím dvou oslav dvousetletého výročí a tedy i mezi dvěma politickými režimy, které od sebe dělí pouhých šest let, je ve skutečnosti pro moderní Argentinu příznačný. Spíš než kontinuální vývoj určitým směrem připomíná historie třetí nejlidnatější jihoamerické země pohyb kyvadla, přesouvajícího se z jednoho extrému ke druhému s až fascinující lehkostí.

Stačí se podívat na 20. století, do něhož Argentina vstoupila s dnes těžko představitelným potenciálem. Před první světovou válkou se jí předpovídalo stát se "jihoamerickými Spojenými státy" – Argentina patřila mezi deset nejbohatších států na světě, v životní úrovni předběhla Francii, Německo či Itálii, ani nemluvě o bývalé koloniální mocnosti Španělsku.

Konec zlatých časů

Expandující stát lákal miliony imigrantů z evropských států a jejich přítomnost proměnila Buenos Aires v metropoli světového významu – hlavní město dodnes připomíná tuto svou Belle Époque opulentními stavbami, jako je Teatro Colón a vlakové nádraží Retiro. Ne nadarmo je právě Buenos Aires dodnes srovnáváno s New Yorkem.

Jenomže období prosperity nevydrželo dlouho. Ránu zasadila už první světová válka a úpadek cen komodit, spojený s permanentním sociálním napětím a neustávajícími změnami režimů. První vojenský převrat svrhl roku 1930 prezidenta Hipólito Yrigoyena, další následovaly v letech 1943, 1955, 1962 a 1966.

Poslední puč z roku 1976 vynesl k moci zřejmě nejbrutálnější diktaturu v Jižní Americe. Ani víceméně "demokratická" mezidobí se nedala označit za období klidu – spíš se nesla v permanentním soupeření důležitých mocenských struktur, od bohatých a extrémně vlivných agrobyznysmenů, přes katolickou církev, až po armádu. Dlouhý čas u moci strávily populistické osobnosti s autokratickými sklony, jako dvojnásobný prezident Juan Domingo Perón.

Vytunelovaný stát

Jejich společným dědictvím byl v každém případě postupný úpadek Argentiny. Ještě v roce 1950 byli Argentinci v průměru třikrát bohatší než Japonci a dvakrát bohatší než Španělé. O 30 let později se situace obrátila. Pád diktatury v roce 1983 sice ukončil dlouhou historii vojenských převratů, neukončil ale éru politické nezodpovědnosti a prudkých změn, které obvykle vedly k ještě mizernějším výsledkům.

Když se v roce 1989 konaly v Argentině první svobodné prezidentské volby, zvítězil v nich Carlos Menem, muž, který rozprodal téměř veškerý státní majetek, zpronevěřil miliardy a přivedl zemi k celonárodní katastrofě v podobě bankrotu z roku 2001.

Menemovu katastrofální politiku měli napravit samozvaní socialisté Néstor a Cristina Kirchnerová a zpočátku skutečně provedli Argentinu obdobím rychlého ekonomického vzestupu hlavně díky rekordním cenám komodit. Výsledek na konci jejich vlády ale nebyl o mnoho lepší: ekonomická recese, kvetoucí černý obchod s dolary a vysoká inflace, to vše maskované falšovanými statistikami.

Zúčtování s dědictvím vojenské diktatury

Prezidentství Cristiny Kirchnerové se stalo symbolem korupce, klientelismu a především nekompetentní vlády, což také vedlo k propadu nástupce, kterého si vybrala. Zdá se, že loňským vítězstvím prezidenta Macriho se celý cyklus zopakuje – stát zase zprivatizuje to, co za Kirchnerů zestátnil, plně se otevře globálním trhům, získá na krátký čas důvěru investorů a dost pravděpodobně skončí v další krizi, odepsaný a nenáviděný vlastními voliči.

Není bez zajímavosti, že výročí 200 let nezávislosti oslavilo několik tisíc lidí v Buenos Aires protestem proti Macriho politice.

To vše však přirozeně neznamená, že by se argentinská moderní historie obešla zcela bez pozitivních kapitol. Zatím se například zdá, že se dlouhodobě podařilo vymanévrovat armádu z politického života, ustanovit systém svobodných voleb a bezproblémového předávání vlád mezi znepřátelenými tábory – poslední volby jsou toho ostatně důkazem.

Kromě toho se Argentině podařilo příkladně se vyrovnat s dědictvím vojenské diktatury - proponenti krutého režimu jsou efektivně stíháni, souzeni a posíláni do vězení za své zločiny, což se rozhodně nedá říct o řadě dalších států v regionu. Nakonec ani životní úroveň není ve srovnání se zbytkem Latinské Ameriky nejhorší, i když je sužovaná extrémně nestabilní měnou.

Z celkového pohledu ale dvousetleté výročí nezávislé Argentiny připomíná hlavně výročí snu o úspěchu, který byl zemi tolikrát předpovídán, a který nikdy nedošel naplnění.