Když generální tajemník panamerické Organizace amerických států (OAS) Luis Almargo prohlásil, že jeho instituce trvá na monitorování spravedlivých voleb ve Venezuele, vyvolalo tamního prezidenta Nicoláse Madura to rozčílilo.

Venezuela podle něj "není a nebude monitorována nikým. Nikdy to nepřipustíme. Z žádné strany". Reagoval tak na prohlášení OAS, podle kterého je kvůli vysoké nedůvěře mezi vládou a opozicí a kvůli napjaté situaci v zemi lepší zajistit maximální transparentnost voleb.

Zmíněná epizoda celkem jasně ukazuje jedno: Maduro a s ním dědici "bolívariánského režimu" zesnulého Huga Cháveze se bojí, že poprvé od 90. let prohrají volby. Příčinou je samozřejmě neutěšená situace v zemi, jež venezuelského vůdce nutí ke stále autoritativnějším opatřením.

Že je na tom Venezuela v druhém roce vlády nástupce o mnoho populárnějšího Cháveze opravdu špatně, není potřeba pochybovat.

Nejviditelnější je samozřejmě krize hospodářská. Venezuelský režim už více než rok odmítá zveřejnit základní ekonomická data o své zemi – a tak se musíme spoléhat na odhady nezávislých ekonomů nebo Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Z nich vyplývá, že inflace je jednoznačně nejvyšší na světě (zřejmě v řádu stovek procent) a že ekonomika se nachází v hluboké recesi.

Rekordní inflaci demonstruje například nový zvyk užívat oficiální měnu, venezuelské bolívary, jako ubrousky. Na černém trhu se jeden dolar mění asi za 700 bolívarů, začátkem roku to přitom byla polovina.

A zcela praktické dopady? V obchodech chybí nejdůležitější potraviny (rýže, fazole, cukr) a nově také léky (klasický paracetamol a antikoncepční pilulky). Zdravotníci si stěžují dokonce na nedostatek obvazů. Řada Venezuelců se tak uchyluje k lékům určeným pro zvířata.

Na dostupné zboží se stojí ve všech velkých městech několikakilometrové fronty. Situace je natolik kritická, že ve městě San Felix dokonce na počátku srpna propuklo zběsilé rabování.

Ekonomická mizérie se odráží na Madurově osobní popularitě, ve volebních průzkumech a vůbec v celkové náladě na ulicích.

Situaci nepřidává ani kriminalita extrémní i na jihoamerické poměry. Jelikož Venezuela nemůže spoléhat na příjmy z momentálně extrémně levné ropy, musí sahat k jiným opatřením.

Politické machinace pro vítězství ve volbách jsou jednou ze součástí Madurovy "krizové strategie". Stále víc se očekává, že hlasování 1. prosince neproběhne ani podle venezuelských standardů, což by mohlo naznačovat třeba škrtání na opozičních kandidátkách.

Kandidatura nebyla dovolena zatím devíti nejvýznamnějším představitelům opozice, včetně stále uvězněného Leopolda Lópeze nebo poslaneckého mandátu zbavené Maríi Coriny Machado, přední kritičky režimu obviněné v nedávném bizarním skandálu z pokusu o zinscenování prezidentovy vraždy.

Přestože jich několik bylo propuštěno, řada členů opozice nadále zůstává bez řádného procesu ve vězení. Zásahy do kandidátek opozice se současná vláda zřejmě nesnaží pouze vyloučit své známé protivníky z politického procesu, ale také zanést nejednotu a zmatek do opoziční aliance, která se měsíce těžce rodila z řady subjektů a trvale hrozí rozpadem.

Druhou a možná ještě důležitější součástí Madurovy strategie je hledání nepřátel uvnitř i vně venezuelské společnosti a vyvolávání pocitu permanentního ohrožení.

Nepřáteli uvnitř jsou pašeráci a diverzanti, kteří se mají pokoušet bolívarské uspořádání různými způsoby zdiskreditovat – od útoků na neustále kolabující energetickou síť, přes úmyslné odstraňování produktů z lékáren a supermarketů až po neustále zastavované pokusy o násilné svržení režimu.

Tyto vnitřní síly jsou v rétorice vládní strany přímo napojeny na síly zahraniční, především ze Spojených států a ze sousední Kolumbie. S tím souvisí nedávno vyvolané napětí právě s Kolumbií, které přivedlo oba státy do tvrdého diplomatického střetu.

Maduro totiž začal s rozsáhlou protipašeráckou kampaní v blízkosti nejfrekventovanějšího hraničního přechodu se svým nenáviděným sousedem, jehož politiky – především exprezidenta Álvara Uribeho – obvinil z vysílání pašeráků a kriminálníků do země, aby svrhli režim, a také z nedávné smrti několika venezuelských vojáků přímo na hranici.

Maduro uzavřel hraniční přechody na neurčitou dobu, vyhlásil v oblasti stanné právo a posílil vojenskou přítomnost. Obětí napětí se už stali místní Kolumbijci, kterých bylo více než tisíc deportováno, zatímco další ze strachu prchají zpátky do země původu.

Na druhé straně země se mezitím vyhrocuje jiný konflikt, a to se sousední Guyanou, na níž si Venezuela dlouho nárokuje část území. Nový guyanský prezident právě v této oblasti nedávno povolil zahájení těžby nalezené ropy.

Maduro to označil za "agresivní provokaci" a obyvatelům Venezuely slíbil "velké vítězství", kterým bude návrat sporného území, mimochodem tvořícího dvě třetiny celé miniaturní Guyany (má jen asi 700 tisíc obyvatel).

Otázkou je, zda by venezuelský režim byl ochoten skutečně vyvolat ozbrojený konflikt s kterýmkoli sousedem k udržení moci – rozhodně je ale k tomu nebezpečně blízko.

Nejvíce ze všeho záleží na tom, zda budou ceny ropy dát prudce klesat a tím pádem potrvá dál i úpadek kdysi jedné z nejbohatších latinskoamerických zemí.

Bez vysokých cen ropy si režim jednoduše nemůže dovolit udržet podporu obyvatelstva jinak než prostřednictvím hledání a nacházení vnitřních a vnějších nepřátel a militarizace. Armáda je nyní jednoznačně nejdůležitější oporou Madurovy moci a s každým jeho rozhodnutím získává větší vliv.