V senátních volbách v Praze 6 kandiduje celá řada pozoruhodných kandidátů, například ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička za TOP 09, STAN a s podporou lidovců, filosof Václav Bělohradský za zelené a sociální demokraty, bývalý tanečník Vlastimil Harapes za hnutí ANO, někdejší disident a pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů František "Čuňas" Stárek (ODS) či bývalý generální ředitel společnosti Sazka Aleš Hušák (NEZ). 

Dá se říct, že Praha 6 je svým způsobem prestižní obvod. Pocházela odsud většina primátorů hlavního města Prahy. Senátorem se zde stal bývalý ministr vnitra Jan Ruml či pozdější ministr zahraničních věcí a kandidát na prezidenta Karel Schwarzenberg. Starostoval zde Pavel Bém či ministr životního prostředí ve vládě Petra Nečase Tomáš Chalupa.

Největší šanci stát se senátorem má v tomto volebním obvodě Jiří Růžička, který je také považován za hlavního favorita. Možná právě proto, že je s takovou samozřejmostí dopředu brán jako jasný vítěz, je namístě opatrnost. Stačí si vzpomenout, jak dopadl Jan Fischer v poslední prezidentské volbě. Není vyloučeno, že nakonec překvapí některý z jeho protikandidátů.

Důležité bude, jaké všechny proměnné se do výsledku tohoto klání promítnou. Volební souboj v této části Prahy je ostře sledovaný. Jednotliví kandidáti dostali nezvyklý prostor v médiích. Přímo ve volebním obvodu se s nimi konalo několik debat.

Za normálních okolností by bylo rozhodujícím faktorem to, že Jiří Růžička má za sebou značku ředitele Gymnázia Jana Keplera, TOP 09, která se zde těší velmi dobrému postavení, Starostů a nezávislých a navíc podporu KDU-ČSL. Výsledek ale mohou ovlivnit i faktory známé z přímé volby prezidenta. Velmi dobře to bylo patrné v debatě, kterou s kandidáty pořádal týdeník Echo24. Jiří Růžička byl nevýrazný a nejvíce pozornosti se dařilo na sebe strhnout Aleši Hušákovi a Františku Stárkovi.

Nikde není psáno, že k většině voličů v tomto senátním obvodě pronikne obraz suverénního bývalého ředitele Sazky házejícího jednu provokativní tezi za druhou či "Čunase", který se snažil neustále konfrontovat Václava Bělohradského a vymezovat se vůči němu.

Političtí individualisté

Problém takto postavené volby, kdy jednotliví kandidáti dostávají velký prostor a víc než stranu, jež je vyslala do volebního klání, prezentují sami sebe, a navíc se ocitají na jednom pódiu, kde se spolu mohou utkat a rozehrát mezi sebou konflikt, spočívá v tom, že stržení pozornosti a schopnost dominovat a setřít soupeře je v takovém souboji nakonec mnohem výhodnější a přináší větší úspěch než věcnost, propracovaný program a jeho prezentace a vůbec konkrétní představa o tom, co že to vlastně v té horní komoře parlamentu chci dělat, když už do ní kandiduji.

Schopnost upoutat se stává tím rozhodujícím, což také souvisí s mnohem větší dostupností různorodého vizuálního obsahu a všemožných článků, které velkou rychlostí kolují na sociálních sítích. Proto ostatně souboj na Praze 6 vzbudil tak velkou pozornost. Kandidují zde osobnosti, které zaujmout dovedou.  

Aleš Hušák a František Stárek si počínají přesně podle návodu, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Tedy není důležité, zda má vaše sdělení hlavu a patu a jestli obstojí vůči kritickému zkoumání, ale musí být neotřelé, provokativní a hlavně musí se říct dostatečně razantně. Také pomůže, když se mu dá aura něčeho, co se obvykle říká jen šeptem a co málokdo má kuráž vyslovit pěkně nahlas od plic.

Guantánamo na Praze 6

V tomto volebním klání pravděpodobně Hušák ani Stárek ještě výraznější úspěch nezaznamenají. Jejich přístup jim ovoce pro tuto chvíli nepřinese. A to především proto, že témata, kterými se prezentují, se do tohoto senátního obvodu příliš nehodí. František Stárek hovoří především o bezpečnosti a migraci. Chtěl by zavést evropskou obdobu americké základny v Guantánamu.

Aleš Hušák přichází s mnohem větším spektrem témat, kdy kromě demontáže Evropské unie by rád zavedl minimální patnáctitisícový důchod či dal milion korun každému, kdo si do 35 let věku a při splnění dalších podmínek pořídí alespoň tři děti. Ani to však nejsou témata pro Prahu 6.

Oba kandidáti, zdá se, tuší, že jejich zvolení senátorem by bylo dosti nečekané. Zřejmě však mají jiné cíle a jejich součástí pravděpodobně je na sebe upozornit, což se jim rozhodně povedlo. U bývalého ředitele Sazky je tento záměr do očí bijící. Těžko věřit tomu, že by skutečně chtěl být senátorem za Prahu 6.

Spíše to působí tak, že mu v této fázi jde pouze o to připomenout se. Je zjevné, že má v záloze ještě nějaké další plány, které se vyjeví až časem. Třeba se Aleš Hušák nakonec rozhodně kandidovat i na hlavu státu v roce 2018. Moc překvapivé by to nebylo.

Balet a tekutý hněv

Co se týče schopnosti prosadit se a se svými myšlenkami nezapadnout, si vůbec špatně nevedl ani Václav Bělohradský, který sice mluví velmi obecně a dlouze, ale do každé své promluvy umí dostat větu, která diváka probere. To však nic nemění na tom, že během celé své kampaně Bělohradský nedokázal vysvětlit, o prosazení jaké legislativy či opatření by chtěl v Senátu v první řadě usilovat.

Vlastimil Harapes má naproti tomu problém přijít s jakýmkoli tvrzením nad rámec těch nejvágnějších frází. Jeho představa sociální politiky tak končí někde u pomoci potřebným, ale nijak více ji rozvést nedokáže. Stále dokola sice opakuje, že je ten přes kulturu, avšak ani v této oblasti nemá konkrétní program, snad kromě zavedení výsluh pro tanečníky, který by dovedl prezentovat.

zdroj: YouTube.com

Harapes tak chce do politiky proto, aby zužitkoval své zkušenosti z práce v kultuře, Růžička by rád z pozice senátora pomohl vzdělávání v České republice, Bělohradský by chtěl v horní komoře bojovat proti tekutému hněvu a bránit tomu, aby veřejnou debatu nahradily výkřiky. Stárek se pro svou kandidaturu rozhodl kvůli obavám ze spojení levicových sociálních inženýrů s oligarchy. A Hušák do toho jde, protože se naštval na poměry.

Kandidáti na post senátora na Praze 6 však představili jen velmi mlhavé obrysy a někdy ani to ne z programu, o jehož uskutečnění se chtějí v senátu pokusit. Skoro to vypadá, jako by je politika vůbec nezajímala, až na to, že by se rádi politiky stali.