Řekni míru NE! Proč pokračuje jedna z nejdelších moderních válek

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

267 tisíc mrtvých. 30 tisíc unesených. 30 tisíc pohřešovaných. 7 milionů lidí bez domova. Takové jsou hrozivé statistiky nejdelší občanské války v Latinské Americe, která měla po 52 letech naději na ukončení. Sloužit k tomu měla historická mírová dohoda, podepsaná zástupci kolumbijské vlády a veliteli FARC 27. září v Havaně. O osudu této dohody a tím pádem i čtyřletých mírových vyjednávání v neděli rozhodovali kolumbijští voliči, kteří navzdory všem průzkumům i předpokladům mezinárodního společenství dojednaný mír těsnou většinou odmítli.

Odpůrkyně mírové dohody slaví poté, co se dozvěděla výsledky hlasování

Odpůrkyně mírové dohody slaví poté, co se dozvěděla výsledky hlasování , zdroj: Profimedia.cz

V ten den se zdálo, že noční můra skončila. Že za víc než půl stoletím války mezi kolumbijskou vládou a rebely z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) udělala tlustou čáru mírová dohoda, podepsaná v kubánském hlavním městě za přítomnosti státníků z celého světa a především představitelů obou znepřátelených táborů.

Velitel FARC Timoleón Jimenéz, přezdívaný Timošenko, tady poprvé živě promluvil k národu: "Přichází nová éra usmíření a budování míru," prohlásil a vzápětí za divokého aplausu přihlížejících požádal Kolumbijce o odpuštění.

Čtyřleté vyjednávání, jež málem několikrát kvůli ozbrojeným střetům ztroskotalo, bylo u konce a zbývalo jen stvrzení kolumbijskými voliči, kteří v nedělním plebiscitu odpovídali "ano" či "ne" na jednoduchou otázku: "Podporujete finální podobu dohody o ukončení konfliktu a ustanovení stabilního a dlouhodobě udržitelného míru?"

Nečekané NE

Nejen oslavy v ulicích bezprostředně po podepsání dohody, ale i všechny průzkumy veřejného mínění dávaly najevo, že "ano" měla podpořit jasná většina válkou unavených Kolumbijců.

Vše ale nakonec bylo jinak. Vítězství si o pouhých několik tisíc hlasů připsali příslušníci tábora "ne", kterým se podařilo uspět s argumentem, že dojednaná dohoda je příliš mírná a nedovolí potrestat strašlivé množství zločinů, od vražd, přes únosy a znásilnění, až po zaměstnávání dětských vojáků a prodej kokainu, jehož se guerilloví bojovníci z FARC účastnili.

V čele kampaně proti dohodě stanuli dva bývalí prezidenti z dob nejtvrdších bojů s komunistickými povstalci – Álvaro Uribe a Andres Pastrana. Druhý jmenovaný vedl v roce 2002 poslední jednání o míru, která skončila absolutním krachem, zatímco Uribe byl architektem rozsáhlé armádní ofenzivy z let 2002 a 2010, která mocnou organizaci poprvé zatlačila do kouta. Uribe má pro své nesmiřitelné nepřátelství i osobní důvody, jeho otec byl totiž revolucionáři z FARC roku 1983 zavražděn.

Oba exprezidenti se spolu s částí kolumbijské společnosti domnívali, že bylo možné dosáhnout lepších podmínek a tvrdšího potrestání zločinců, mimo jiné i proto, že Uribeho ofenziva, v níž po jistou dobu pokračoval i současný prezident Santos, zahnala povstalce hluboko do džungle, rozbila jejich vedoucí struktury a snížila počet bojovníků ze dvaceti tisíc na současných asi šest tisíc.

Příliš mírné tresty?

Podepsání mírové dohody i dny před nedělním referendem provázely jejich demonstrace, v nichž prezidenta Santose odpůrci dohody označovali za zrádce a obviňovali ho, že "předává zemi do rukou teroristů", jak se nechal slyšet exprezident Uribe.

Dva bývalí prezidenti – a předevšm v opozičních lavicích aktivnější Uribe – se mohli opřít o podporu svých politických příznivců hlavně v Medellínu, o příbuzné obětí dlouholetého teroru a samozřejmě o velkou část armády, jejíž členové byli nejčastějšími terči útoků FARC a jež byli po celé generace cvičeni k bojům proti komunistickým guerillám.

"Nemůžeme přijmout beztrestnost za spáchané zločiny," vysvětloval v červnu postoj odpůrců generál Rodrigo Quiñónez. "Musí se podřídit kolumbijským zákonům a zaplatit za to, co udělali."

Paradoxem na této kritice je, že dojednaná mírová dohoda byla jediná svého druhu v Latinské Americe, která neskončila bezpodmínečnou amnestií – ta se měla týkat pouze řadových členů FARC, kteří se přímo nepodíleli na únosech či vraždách. Pachatele těžších zločinů naopak čekaly speciální soudní tribunály, na základě jejichž rozhodnutí měli zaplatit odškodnění svým obětem a vykonat 5 až 8 let veřejně prospěšných prací, například ve formě odstraňování nášlapných min dodnes rozmístěných na velké části kolumbijského území.

Taková forma trestu se může vzhledem k vykonaným hrůzám zdát jako nedostatečná, nicméně měla být výměnou za postupné úplné odzbrojení guerillových tisíců bojovníků pod dohledem zvláštní mise OSN. FARC jako takové se pak měly přeměnit v čistě politickou organizaci s pěti garantovanými senátorskými posty a stejným počtem poslaneckých mandátů na dobu deseti let.

Příměří platí dál. Jak dlouho ale vydrží?

Scénář se velmi podobal historicky úspěšnému řešení konfliktu v Severním Irsku, kde se ovšem jasná většina obyvatel rozhodla mírové uspořádání předložené k hlasování podpořit. Výsledkem je možná křehký, ale dosud víceméně fungující mír a postupné usmiřování dekády znepřátelených stran.

Naopak důsledky neúspěšného kolumbijského referenda – snad s výjimkou neudělení očekávané Nobelovy ceny míru jejím signatářům – je možné předvídat jen těžko. Prezident Santos mluvil ještě v neděli před koncem hlasování o tom, že jeho neúspěch znamená konec míru a okamžitý návrat k válečnému konfliktu.

Vzápětí však otočil a prohlásil, že příměří s FARC zůstává v platnosti. Obě strany vyjádřily ochotu k pokračujícím vyjednáváním v Havaně. Klíčový však bude postoj dosavadních odpůrců navržené mírové smlouvy a tedy vítězů nedělního referenda, kteří mluví o nutnosti nových jednávání.

"Kolumbie poslala Santosovi a FARC minulou noc velmi jasnou zprávu. Věci se změnily, a tak nyní můžeme začít opravdu dobrá vyjednávání," prohlásil Francisco Santos, viceprezident z dob vlády Álvara Uribeho. "Jak znám Uribeho, bude se snažit k tomu přispět, ale tentokrát to bude opravdové vyjednávání, ne jenom mediální fraška."

Kdo z toho bude politicky těžit?

Uribe sám těsně po výsledcích hlasování s neskrývaným potěšením hovořil o nutnosti vzniku jakéhosi "velkého celonárodního paktu", přirozeně pod jeho vedením, z jehož úsilí by neměla vzejít pouhá "iluze míru", jak nazval voliči odmítnutou dohodu. Nevysvětlil však, jak by nová dohoda měla vypadat, aby byla zároveň přijatelná pro politické a vojenské "jestřáby" i pro komunistické povstalce.

Momentální neúspěch bude mít v každém případě zdrcující efekt na předpokládaný pokus o dohodu s druhou nejvýznamnější guerillovou skupinou v zemi, Národní osvobozeneckou armádou (ELN), jejíž představitelé napjatě sledovali vyjednávání v Havaně.

Zatímco další osud mírových rozhovorů je v tuto chvíli nejasný, nemůže být pochyb o tom, že právě Álvaro Uribe z celého chaosu kolem nedělního referenda vyjde jako politický vítěz. Kvůli ústavě sice nemůže potřetí kandidovat, nicméně je šéfem nejsilnější opoziční strany a jím vybraný kandidát má velkou šanci na vítězství ve volbách za dva roky. Naopak už tak nepopulární prezident Santos, dříve mimochodem Uribeho chráněnec a ministr obrany, utrpěl ránu, z níž se do kone svého volebního období nemůže vzpamatovat.

Tagy: zahraničí Kolumbie války a ozbrojené konflikty FARC Střední a Latinská Amerika

Zdroje: Vlastní