Blížící se volby do sněmovny se u nás už po několik volebních období za sebou projevují tím, že se objevují nové politické strany a v poslední době především hnutí. Před minulými volbami to bylo hnutí ANO Andreje Babiše, teď to možná bude hnutí NE marketéra žijícího v Kataru Martina Jaroše spolupracující s hnutím Nevím producenta a rovněž odborníka na marketing Jakuba Horáka.

Zní to jako vtip. Z vystoupení Martina Jaroše v DVTV, jeho aktivit na Facebooku i z webových stránek jeho hnutí se ale zdá, že to myslí vážně.

Co Jaroš nabízí? Proč by někdo po všech těch Věcech veřejných, hnutí ANO či Úsvitu měl volit nějaké hnutí NE či Nevím, nebo pod jakým názvem nakonec bude nový subjekt v příštích volbách do sněmovny kandidovat?

Jaroš zdůrazňuje především to, že Česko potřebuje vizi. Místo toho se podle něj stále soustředíme na pěnu dní, na jednotlivé kauzy, které se valí jedna za druhou, žádné se ale nevěnujeme déle než maximálně několik dnů.

Česku vrátí slávu šikovné české ručky

Přitom podle Jaroše může být Česká republika jednou z nejbohatších zemí na světě, digitální velmocí, od které se učí i Západ, a také svobodnou a liberální zemí, kde se dobře žije. Dosáhnout toho chce mimo jiné tím, že vrátí lidem sebevědomí. Češi jsou podle něj velice šikovní a kreativní, ale v politice je bohužel zastupují ti nejhorší z nich, kteří by si jinak práci hledali jen těžko a které by Jaroš ani nezaměstnal.

Jaroš také sází na rozvoj digitálního prostředí s odkazem na Estonsko, kde premiér v loňském roce podal své daňové přiznání na iPadu za čtyři minuty, na budování infrastruktury zahrnující dálnice, rychlé vlaky či příměstskou železnici, nebo také na chytré školství, které nebude ubíjet biflováním. Kromě toho zdůrazňuje i snadné podnikání, kdy budeme mít jasné a přehledné zákony, nulovou byrokracii a stát, který nebude "buzerovat" živnostníka.

Martin Jaroš se svým hnutím NE přichází s celou řadou klišé a frází, které používala politická uskupení už dříve - chce vyměnit politiky a budovat zezdola svou stranu, kterou označuje za internetové hnutí.

Připomeňme, že o potřebě vyměnit politiky mluvily už Věci veřejné v roce 2010, ty se sice neprezentovaly jako internetové hnutí, ale říkaly si "strana přímé demokracie", což má podobný význam. Stejný je minimálně důraz na budování zezdola, který v případě Věcí veřejných zůstal chimérou.

Jedno klišé za druhým

Také o vizi mluví leckdo. Třeba hnutí Starostové a nezávislí na svém minulém sněmu. Řeči o tom, že se dovedou uživit i bez politiky a že se v případě neúspěchu vrátí ke své práci a budou šťastnější než ve sněmovně, rovněž nejsou ničím nové. Andrej Babiš to říká skoro stejně. Podobně ohrané je i obviňování současné politické reprezentace, že by mimo politiku nenašla uplatnění.

Přesto, když si člověk pročítá různé statusy Jaroše na Facebooku, nemůže mu upřít jistou přesvědčivost v tom, že v jeho podání nezní slova o vizi jen jako prázdná floskule, ale mají také určitý obsah. Jaroš kromě toho, že opakuje, co říkali mnozí před ním, přichází i s něčím novým.

Ale přece jen i něco nového

Nikdo podobně silně jako on neartikuloval vizi moderního státu a společnosti postavenou na startupech, technologiích, internetu a vzdělávání, díky kterým může být Česká republika nejen bohatá, ale rovněž v čele pokrokových zemí, které jsou schopné uspět v nové době.

V této vizi je nemalá síla. Navíc právě teď je vhodný čas na to, aby se hnutí, které ji předloží, svezlo na vlně spojené s důrazem na alternativy ve vzdělávání, na digitalizaci, aplikace a převratné změny dané novými technologickými postupy.

V tom je hnutí Martina Jaroše nové a první. Co se týče akcentu na slušnost v politice či deklarování toho, že se nechce zapojit do korupčního systému, to jen opakuje, co říkali jiní. Jak se ale ukázalo v minulosti, nová uskupení většinou nemají problém se do sněmovny dostat, mnohem těžší však pro ně je v ní něco prosadit, nerozpadnout se, nezklamat do nich vkládané naděje a celkově uspět.

Hlavní problém Jarošova uskupení tak spočívá v tom, že v politice toho nelze mnoho pořídit bez spojenců, kompromisů a dohod. K jejich úspěšnému získávání a vyjednávání je už třeba mít značnou politickou zkušenost. O tom, jak je to důležité, by mohl něco vyprávět i předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který ještě dnes čas od času vzlyká, jak byl sociální demokracií podveden při počátečních koaličních jednáních, kdy si toho ČSSD prosadila mnohem více než ANO.

Politika je řemeslo. Zvládne ho Jaroš?

Pokud chce být hnutí NE, nebo jak se nakonec toto uskupení bude jmenovat, úspěšné, nesmí myslet pouze na to, jak se dostane do sněmovny, ale i na to, co konkrétně chce v politice prosazovat a hlavně, s jakými stranami či případně jednotlivými politiky chce spolupracovat nebo alespoň, s kým dokáže nalézt společnou řeč, co se týče toho kterého programového bodu.

Potíž nových politických uskupení v České republice, a hnutí NE v tomto směru není výjimkou, je, že se až příliš vymezují vůči všem ostatním politickým subjektům, které zde doposud působily. Ne že by si nezasloužily kritiku, háček ale spočívá v tom, že politika v prostředí českého poměrného volebního systému je z velké části kolektivní disciplína.

Jedna strana sama o sobě mnoho neprosadí, pokud tedy nemá většinu v horní a dolní komoře parlamentu, a takové subjekty tady nejsou. Musí proto být buď součástí koaliční vlády a dohodnout se se svými koaličními partnery na agendě, kterou chce prosazovat, nebo vytvářet ad hoc koalice k jednotlivým programovým bodům, což je ostatně možné i v případě, kdy je dané uskupení v opozici.

Přestože si to málokterá nová politická strana či hnutí přizná, politika je řemeslo, které se musí umět. Je sice možné se politikům vysmívat, že neumí dobře anglicky, ale co se týče umění kompromisu a vyjednání, pravděpodobně členy nového uskupení strčí do kapsy.

Martin Jaroš proto může kritizovat některé aspekty současné politické praxe, která si jistě kritiku zaslouží, ale politika jako taková se bez jednání, diskuze a kompromisů a také bez dovedností, které k tomu patří, neobejde, a pokud s tím Jaroš nepočítá, může být v budoucnu nemile překvapen.