Nedá se tvrdit, že by voliči nevěděli, do čeho jdou. Prostořeký Duterte – nazývaný někdy filipínský Donald Trump, i když osobně má radši přezdívku Duterte Harry – před volbami sliboval vyčistit zemi od zločinu. Na předvolebních mítincích se zapřísahal kriminálníky zabíjet třeba i osobně a vzápětí sám sebe omilostnit.

Jedenasedmdesátiletý Duterte se navíc proslavil jako drsný starosta Davao City, ze kterého udělal nejbezpečnější město v zemi pomocí podobných postupů, mimo jiné prostřednictvím stovek mimosoudních poprav podezřelých zločinců.

Strategie na celostátní úrovni má být stejná. Okamžitě po svém nástupu do funkce Duterte vyhlásil válku zločinu, především tomu drogovému. Během prvních šesti týdnů jeho vlády zemřelo přes 600 lidí, z toho zhruba dvě třetiny mají na svědomí policejní složky, jež na popud prezidenta sestavují neveřejné seznamy podezřelých, které mají nikoli zadržet, ale na místě zastřelit.

Od prezidenta mají policisté veřejně slíbenou beztrestnost. "Pokud se to (vražda podezřelého, pozn. red.) stane během policistovy nebo vojákovy služby, přebírám za čin plnou zodpovědnost," prohlásil prezident. "Máte mou oficiální i osobní záruku."

Asi třetina dosavadních obětí Duterteho války jde na vrub samozvaným strážcům zákona, jejichž osobní aktivity sice prezident oficiálně nepodporuje, jeho styl vyjadřování a první kroky v úřadu je však evidentně povzbuzují k činu. Nápisy se zločiny, jichž se měli zabití dopustit, a mrtvoly pohozené na ulici jsou právě jejich práce. Často se přitom dopustí chyby, jako se to stalo v široce medializovaném případu 22leté Roweny Tiamsonové, zavražděné zřejmě kvůli záměně identity.

"Seznamy smrti" nesestavují pouze policisté a samozvaní strážci zákona. Vlastní seznam zveřejnil 7. srpna na tiskové konferenci v domovském Davao City sám prezident Duterte. Obsahuje 158 jmen a týká se kromě jiného desítek bývalých příslušníků policie, regionálních politiků, sedmi úřadujících soudců a tří členů Kongresu, všech podezřelých z napojení na drogový byznys.

Jmenovaní mají být policií na místě zastřeleni. "Všichni s jistotou zemřete," slíbil prezident na tiskové konferenci a dodal: "Nemyslete si, že jste v bezpečí jen proto, že jste guvernér nebo starosta. Jsem připravený vás zabít. Jste první na řadě."

Lidé na prezidentově seznamu dostali lhůtu 24 hodin, aby se vydali policii, než vejde rozkaz v platnost – a na 50 jich toho využilo. Například starosta Rolando Espinosa z města Albuera se prakticky vzápětí objevil před kamerami, aby s pláčem přiznal svou vinu a prosil o odpuštění. Dobrovolně se policii vydal i starosta Mamaulan Abinal Mulok z města Maguingu, který však oproti svému kolegovi obvinění z podílu na distribuci metamfetaminu v centrální provincii Manila vehementně odmítá.

Podobně jako politici z prezidentova seznamu se vzdávají uživatelé drog a lidé zapletení do drogového byznysu po celých Filipínách. A to skutečně hromadně – od Duterteho nástupu se jich prý vydalo policii těžko uvěřitelných 600 tisíc (ne, toto není překlep) a další stovky se vydávají zákonu každý den.

Vláda tato čísla používá jako důkaz fungování jejich nové strategie boje proti zločinu a pyšní se třeba i statistikami dokazujícími pád zločinnosti ve srovnání se stejným obdobím v minulém roce. "Dokazuje to, že odvážná řešení a rychlé jednání našeho prezidenta nejsou jenom prázdná hesla z jeho kampaně," tvrdí Duterteho mluvčí  Martin Andanar.

Seznamy smrti jak na lokální, tak federální úrovni, však mají řadu kritiků. I prezidentův osobní seznam se ocitl pod palbou, obsahuje totiž i osoby dávno zesnulé, neexistující, případně jim přiznává funkce, jež nikdy nezastávali. To je případ Jeffreyho Celise, uvedeného jako "poslanec", přestože nikdy nebyl členem Kongresu.

"Jak se ty seznamy připravují? Na základě jakých zdrojů vznikají?" vyjádřila pochybnosti senátorka Leila de Lima z Liberální strany. "Pokud existují důkazy o spáchaném zločinu, dotyční by měli být obviněni. Jenom v takovém případě je možné zveřejňovat jejich jména."

Po zastavení Duterteho války proti zločinu svorně volají zástupci opozice, mezinárodní i místní lidskoprávní organizace a katolická církev. Human Rights Watch (HRW) ji označila za "státem podporovaná jatka" a její zástupci kritizují, že zatímco ulice filipínských měst plní stovky těl, nedotýká se skutečných špiček drogové mafie. "(Oběti, pozn. red.) nejsou bohatí a mocní narkobaroni, kteří doopravdy ovládají dodávku a distribuci drog na Filipínách," tvrdí zástupce ředitel asijské sekce HRW, Phelim Kine.

Úřad pro drogy a kriminalitu (UNODC) při OSN žádá okamžité zastavení násilí pro "porušování základních lidských práv a svobod", s čímž se ztotožňují také filipínští právníci, podle nichž je nařízení policii zastřelit podezřelého bez práva na spravedlivý proces jednoduše nelegální. "Pokud by (policista, pozn. red.) takový rozkaz poslechl, dopouští se vraždy," tvrdí senátor a bývalý policejní ředitel Panfilo Lacson.

Prezident Duterte nicméně dává najevo, že si nedělá těžkou hlavu s lidskými právy ani s legálními implikacemi. "Můj rozkaz je střílet bez varování, lidská práva mě nezajímají, věřte mi," řekl na tiskové konferenci ve čtvrtek 4. srpna.

O několik dní dříve, během přednesení své první Zprávy o stavu národa, vyzval zločince, aby se "nespoléhali na kněze a lidskoprávní organizace". A když si o jeho metodách dovolila pochybovat šéfka Nejvyššího soudu Lourdes Sereno, již znepokojila hlavně přítomnost soudců na prezidentově seznamu smrti, vzkázal jí Duterte, že by klidně mohl zavést stanné právo po vzoru svého obdivovaného předchůdce, diktátora Fernanda Marcose, jehož tělo nařídil shodou okolností v tomto měsíci přesunout na nejposvátnější filipínský Hřbitov hrdinů.

Všechno tak naznačuje, že nekompromisní válka proti zločinu bude v nejbližší době pokračovat – a že s tím ruku v ruce poroste počet obětí, včetně těch nevinných. "Duterte Harry" se může spolehnout na absolutní loajalitu policejních složek, na silnou podporu v parlamentu, který by mu měl brzy schválit mimořádné pravomoci, a především na neustávající podporu veřejnosti. V posledním průzkumu agentury Pulse Asia mu důvěru vyjadřuje 92 procent Filipínců, tedy číslo, které mohou jeho předchůdci v úřadu jen tiše závidět.

Zkušenost z podobně brutálně vedených válek s narkomafiemi ovšem říká, že podpora veřejnosti je vrtkavá. A že se konflikt snadno může zvrhnout nejen v krveprolití masových rozměrů, k němuž Filipíny míří mílovými kroky, ale také k rozkladu fungování státu jako takového, aniž by se podařilo efektivně drogový byznys vymýtit, právě naopak. V Mexiku po roce 2006 by mohli vyprávět.