V hlavním městě Džuba propukly dosud nejtěžší boje od nedávného konce občanské války. Vyžádaly si stovky mrtvých včetně dvou čínských příslušníků "modrých přileb", další tisíce lidí uprchly před násilím z hlavního města, případně k prasknutí zaplnily místní kostely a katedrály. Jen v anglikánské katedrále Všech svatých se podle biskupa Enocha Tombeho ukryla asi tisícovka uprchlíků. 

Příznačné pro Jižní Súdán je i to, že nikdo přesně neví proč a za jakých okolností vlastně k výbuchu násilí došlo – nejspíš nešlo o promyšlenou akci některé ze znepřátelených frakcí, ale spíš o eskalaci přestřelky mezi vojáky na kontrolním stanovišti.

Vojska dvou donedávna plnohodnotně válčících lídrů, prezidenta Salvy Kiira a viceprezidenta Rieka Machara, se pak střetla na mnoha místech hlavního města i přes volání jejich vlastních velitelů po udržení klidu.

Reakce ze zahraničí byla rychlá. Například Itálie a Německo odtud okamžitě evakuovaly všechny své občany a nabídly i asistenci občanům dalších států Evropské unie. Představitelé OSN opět vyzvali k zavedení zbrojního embarga a narychlo se na zvláštním jednání sešla Rada bezpečnosti.

Sousední Uganda již zavalená uprchlíky z předchozích konfliktů oznámila, že do oblasti posílá svou armádu údajně pro evakuaci vlastních občanů a další státy v regionu navrhly posílit mandát mírových jednotek OSN, dosud oprávněných výhradně k ochraně civilistů. Mezinárodní společenství má stejně jako místní obyvatelstvo obavu z toho, že nové boje povedou k plnohodnotnému obnovení krvavé občanské války, kterou se podařilo ukončit teprve loni v létě.

Možná nejvýstižnější výrok pronesl generální tajemník OSN Pan Ki-mun, když řekl: "Zas a znovu zklamali vůdci Jižního Súdánu svůj lid. Málokdy se nějaké zemi podařilo tak rychle promrhat tak velké naděje."

Jakkoli se to dnes může zdát neuvěřitelné, nezávislý Jižní Súdán zpočátku vzbuzoval nadšení především západního světa. V boji proti zvěrstvům konaným prezidentem tehdy sjednoceného Súdánu, Umarem al-Bašírem, na obyvatelích jihu země se angažovala nejedna hollywoodská celebrita, z nichž se většina později stala i tvářemi nezávislého Jižního Súdánu – jmenovitě třeba Matt Dillon, Don Cheadle a hlavně George Clooney. Těmto celebritám se bok po boku s americkými evangelikány podařilo vylíčit konflikt mezi severem a jihem jako boj utlačovatelských arabských islamistů s hrdinnými černošskými křesťany.

Krvavý ráj

Panovala představa, že jakmile jih dosáhne nezávislosti, stane se jakousi modelovou africkou zemí, plnohodnotnou a úspěšnou demokracií západního typu. Pomoci tomu měla masivní přítomnost humanitárních organizací a příznivé přírodní podmínky, jako je všeobecně úrodná půda a obrovské zásoby ropy. Západní země byly navíc ochotny do úspěchu svého vysněného modelového státu masivně investovat v podobě rozvojové pomoci a udržováním mimořádně nákladné mírové mise OSN.

Romantické představy celebrit spojené s podobně nerealistickými očekávání vlád západních států se přirozeně nemohly naplnit, Jižní Súdán zdědil příliš velkou zátěž z minulosti. Během války za nezávislost došlo k totální likvidaci veškeré infrastruktury, zanikly vzdělávací a zdravotnické instituce a v troskách se ocitlo i tradiční zemědělství.

Země utrpěla obrovské materiální a lidské ztráty, včetně statisíců mrtvých a milionů vysídlenců. Mnoho vesnic úplně lehlo popelem, další jejich obyvatelé prostě opustily. Obrovskou moc získaly milice, sdružené formálně v Súdánské lidově osvobozenecké armádě, ve skutečně se ale dělící podél etnických linií a podle loajality k jednotlivým vůdcům, které se nepodařilo nikdy účinně odzbrojit.

Se ztrátou společného nepřítele se naopak začaly mezi sebou štěpit a svářit o co největší mocenský krajíc v novém, nezávislém a na zahraniční pomoc bohatém státě. Bylo jen otázkou času, kdy jejich se jejich spory překlopí v plnohodnotný konflikt.

Stalo se to koncem roku 2013, kdy eskalovalo napětí mezi dvěma nejdůležitějšími válečníky (a válečnými zločinci) z minulosti, kteří byli zároveň zástupci dvou nejpočetnějších jihosúdánských kmenů – tedy mezi prezidentem Salvou Kiirem z kmene Dinků a mezi jeho viceprezidentem Riekem Macharem, příslušníkem Nuerů.

Kiir se pokusil chopit vládních otěží sám a Machara odvolal z funkce. Machar na to reagoval vyhlášením guerillové války Kiirově centrální vládě, při níž se pouze formálně jednotná armáda definitivně rozpadla na základě etnické příslušnosti. Následovaly krvavé střety, při nichž zemřelo přes deset tisíc lidí, na milion jich bylo vyhnáno ze svých domovů a už tak zničená země se propadla do úplného chaosu.

Kdy se vydají jihosúdánští uprchlíci do Evropy?

Mírová dohoda z loňského srpna sice ukončila "horkou"část války, ale Jižní Súdán jednoduše vrátila do původního stavu. Salva Kiir zůstal prezidentem, Machar se stal znovu viceprezidentem a s oběma vůdci se zpátky do hlavního města Džuba přestěhovaly i jejich milice, které si metropoli rozparcelovaly. Poslední střety ukázaly, jak moc je taková situace nebezpečná a dlouhodobě neudržitelná.

"Naděje" Západu v Africe se mezitím propadá do stále větších ekonomických problémů. Asi polovina z jedenácti milionů obyvatel je akutně ohrožená hladem, měna prudce ztratila na hodnotě a fakticky neexistující státní instituce nedokážou efektivně ani využít příjmy z ropy – většina z nich se jednoduše rozkrade.

Lidé proto prchají pryč, zatím nejčastěji do sousední Etiopie, Keni nebo Ugandy. Jen v dubnu do těchto zemí odešlo víc než sto tisíc uprchlíků, což bylo před poslední vlnou násilností. Jak dlouho asi bude trvat, než se také zbídačení obyvatelé Jižního Súdánu vypraví na cestu do Evropy?