Muž, který zachraňuje hudbu ve světě neomezeného konzumu

GALERIE REPORTÁŽ - Magazín autor: Zdeněk Gazur

Hudba se v digitálním světě stala spotřebním zbožím. Konzumujeme ji takřka bez rozmyslu a zcela neomezeně. Dokážeme si ji ale ještě vůbec vychutnat? Pokud byste si to chtěli ověřit, můžete se vydat do jednoho zapadlého jihokorejského baru, kam se podíval náš dopisovatel Zdeněk Gazur. 

Pan O přijímá hudební objednávku

Pan O přijímá hudební objednávku,zdroj: Zdeněk Gazur

Existuje jeden zapadlý bar, kde si můžete vychutnat svůj oblíbený drink, začíst se třeba do knížky a k tomu si poslechnout oblíbenou písničku. Na přání vám ji pustí sám majitel baru, jehož sbírka čítá přes osm tisíc vinylových desek. V době všudypřítomných jukeboxů a otravné rádiové muziky je to skoro zázrak. V Jižní Koreji, kde je v kurzu hlavně obskurní hudební styl zvaný K-Pop, to platí dvojnásob.

Útulný lokál zvaný Jackson Bill najdete v městečku Čchunčchon na severovýchodě Korejské republiky. Nachází se poblíž hlavní třídy v nenápadné postranní uličce, kam byste těžko vkročili, pokud byste k tomu neměli pádný důvod. Třeba pokud byste nehledali právě tohle místo, kde se potkávají místní Korejci, zahraniční učitelé angličtiny i vojáci. Chodí sem právě kvůli neuvěřitelnému výběru hudby a osmapadesátiletému majiteli, který ve své typické flanelové košili a kožené vestičce rozhodně nepostrádá charizma.

Když vejdete dovnitř, máte dojem, jako byste se ocitli v jiném světě. Dýchnou na vás sedmdesátá léta v plné síle. Nenajdete tu žádný jukebox s moderní asijskou populární hudbou, z obřích reproduktorů neuslyšíte ani žádnou místní rozhlasovou stanici. Ostřílený barman a majitel v jedné osobě, kterému nikdo neřekne jinak než pan O, je stará škola.

Za barem má vyskládaných přes osm tisíc desek místní, ale zejména zahraniční provenience. Vinyly pečlivě seřazené podle abecedy v několika řadách regálů jen čekají na přehrání. Některé jsou už tak staré, že po jejich vložení do gramofonu uslyšíte typický šum a praskot. I to dodává baru na geniu loci.

Pan O má na starosti hlavně pouštění desek, jeho o dva roky starší manželka zase přípravu drinků. Usednete za bar nebo ke stolu a pan O vám přinese papírek, na který jednoduše napíšete písničky, které máte rádi. Když jich dáte dohromady dvacet, máte na nějakou dobu vystaráno. Musíte ale počítat s tím, že když nejste v baru sami, muziku si budou chtít "objednat" i další hosté. Pokud se tedy zrovna nekoná koncert, k čemuž slouží malé pódium situované hned vedle baru.

V úctyhodné kolekci pana O najdete převážně rockovou hudbu z 60. až 90. let, ale třeba i francouzské šansony. Nouze není ani o novější kousky z posledních let, takže si můžete říct třeba o Rolling Stones a vzápětí o Killers. Ať už z reprobeden hraje cokoliv, člověka při pohledu na police napěchované deskami napadne, jak se někomu podaří nastřádat více než osm tisíc vinylů.

"Desky sbírám od patnácti a teď je mi osmapadesát, to máte přes čtyřicet let," vysvětluje pan O. Desky shání různě, ale nečekejte, že by je kupoval někde na eBay. Některé získal od přátel, jiné na černém trhu, další v obchodech, ale o ty, o něž opravdu stál, si musel napsat přátelům do Spojených států, protože západní hudba se v Jižní Koreji neshání zrovna jednoduše. "Vždycky jsem jim poslal seznam věcí, které chci, a za měsíc mi dorazily desky," vypráví s úsměvem.

Pan O mluví obstojně anglicky, což na korejské poměry není běžná věc. "Poslouchal jsem americké rádio a hodně jsem se taky naučil od amerických vojáků, kteří tu po válce zůstali," vzpomíná muž, který z Jižní Koreje nikdy nevytáhl paty a dřív provozoval bar u vojenské základny v Čchunčchonu. "A tohle místo, kam chodí i hodně cizinců, provozuju už třináct let," říká a dodává, že zavírat zatím rozhodně nehodlá.

Ostatně, plní si tím svůj sen. Vláda diktátora Pak Čong-huie v sedmdesátých letech oficiálně postavila západní i jihokorejskou rockovou hudbu mimo zákon. Tehdejšímu vedení země vadilo, že se v "nezdravých" písních zpívalo o sexu, drogách a "pesimistických" tématech, která mohla "podrývat národní bezpečnost".

K "závadné" rockové hudbě se tak Jihokorejci mohli dostat jedině na černých burzách nebo přes americké vojáky, kteří si ji pouštěli v armádních barech.

Tagy: zahraničí Jižní Korea zajímavosti a kuriozity umění a kultura turistika a cestovní ruch

Zdroje: Vlastní