Korejská válka téměř srovnala Soul se zemí, po roce 1953 zůstalo zachováno jen minimum budov. Na místech, kde dříve stály klasické bytové domy, začaly vznikat kancelářské budovy. Když došly pozemky po bytovkách, začaly se mrakodrapy stavět i na pozemcích bývalých slumů, které developeři srovnali se zemí.

Na okrajích jihokorejské metropole jich tak zbylo už jen pár. Současný starosta Park Won-sun ale chce jejich bezohledné ničení zastavit, stejně jako likvidaci historické části města.  

Jedním z posledních slumů je vesnice Beksa, která leží na svazích hory Buram. Vznikla v 60. letech, kdy se z rychle ekonomicky rozvíjejícího Soulu musela vystěhovat první vlna chudiny.

Každá rodina dostala k dispozici malý pozemek a 200 cihel, ze kterých si mohla postavit alespoň základy svého domu. Výsledkem jsou specifické úzké křivolaké uličky na úpatí hory, s polostabilními domy s rezivějícími střechami z vlnitého plechu, nalepenými na sobě.

Po více než padesáti letech v Bekse stále žije zhruba dva tisíce obyvatel. Každý z nich má svou malou zahrádku, ale o vlastní latríně se jim může leda tak zdát. 

Plánů na zbourání i posledních slumů, známých i jako "měsíční vesničky", bylo bezpočet, zatím ale odolávají - i díky tomu, že jsou ve skalnatém terénu, kde by se mrakodrapy stavěly jen stěží.

Starosta nově najal městského architekta Šenga H-Sanga, aby dohlížel na městskou výstavbu a aby developeři nijak nepoškodili cenné stavební a historické památky Soulu. Jako například nejstaršího holičství v městě nebo knihkupectví, které bez úhony přežilo Korejskou válku.

Šeng dostal také za úkol vymyslet, jak naložit s chudinskou vesnicí Beksa. Developer chce slum zbourat, aby na pozemcích vystavěl další výškové budovy. Podle Šenga je ale potřeba, aby se zachovala alespoň třetina vesnice neporušená a vznikl by tak v podstatě skanzen. 

Trvá proto na tom, aby vesnice prošla citlivou revitalizací, která byla ale zachovala současný typický ráz slumu - tedy včetně úzkých klikatých uliček. Jen budovy by se dočkaly rekonstrukce tak, aby odpovídaly alespoň základním standardům bydlení.

Město si slibuje, že by po rekonstrukci mohl netradiční ráz čtvrti přilákat bohémy, studenty a turisty, kteří by místu vdechli nový život. Jako když se v ráje bohémů proměnily dříve dělnické a průmyslové čtvrtě v jiných světových městech. 

Otázkou ale, zda se plán města zachovat slumy jako skanzenu vůbec vyplatí, a zda v něm vlastně bude skutečně někdo chtít žít. Zatímco starší lidé ve svých improvizovaných domcích existují bez problémů, protože nepoznali nic jiného, mladé láká sousedství metropole, kde ví, že se budou mít lépe.