Francouzi v sobě mají kus napoleonského ducha. Čas od času jsou v pokušení velet Evropě, anebo ji aspoň sekýrovat.

Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac počátkem století napomínal politiky ze střední Evropy včetně Česka, aby se nepletli do zahraniční politiky evropských mocností. "Promeškali jste dobrou příležitost mlčet," nabubřele vzkázal představitelům tehdy ještě kandidátských států unie, kteří vyzývali k podpoře americké politiky.

Také jeho nástupce sršel nadutostí. Nicolas Sarkozy (příznačně přezdívaný Nicolas Bonaparte) se pasoval do role vojevůdce a vedl válku proti libyjskému beduínovi Muammaru Kaddáfímu. Možná si také vzpomenete, jak se vysmíval Mirku Topolánkovi, který po něm přebíral předsednictví Evropské unie. Podivoval se, jak si premiér tak titěrné země, jakou je Česko, může troufnout řídit Evropu.

Nynější francouzský prezident François Hollande vede kampaň proti nacionalistickým tendencím v unii a vyzývá státy, aby dodržovaly společná pravidla. Jenže právě francouzská politika unifikace Evropy nacionalistické tendence posiluje. A s dodržováním unijních pravidel jsou Francouzi na štíru, nabourávají zásady jednotného trhu unie.

Molière by se divil

Příkladem je francouzská klauzule "Molière". Využívá ji stále víc francouzských regionů, departementů a měst.

Podle této legislativy musí stavební dělníci, kteří chtějí pomýšlet na práci ve Francii, vládnout francouzštinou. Angličtina, byť už dávno plní funkci esperanta, nestačí.

Pokud se ve Francii ucházíte o veřejnou zakázku, musíte si tedy najmout Francouze, protože Molièrův jazyk není mezi evropskými zedníky rozšířený. Zatím klauzuli zavedly jen některé regiony a departementy, třeba Normandie, Hauts de France, Pays-de-Loire a Auvergne-Rhône-Alpes a Île-de-France. Šíří se však jako chřipková epidemie.

Francouzi tvrdí, že opatření, které se vztahuje na veřejné projekty, má zajistit bezpečnost pracovníků na stavbách. Je to však průhledná zástěrka, za kterou se skrývá hlavní cíl – ochrana francouzského trhu, před zahraničními pracovníky.

Totéž si myslí evropská komisařka zodpovědná za sociální věci a zaměstnanost. "Myslím, že toto opatření zašlo příliš daleko, že je diskriminační a v rozporu s unijním právem," řekla Belgičanka Marianne Thyssenová agentuře Reuters.

Podmínka znalosti jazyka je v určitých oborech pochopitelná – například vyšetřující lékař musí rozumět pacientovi. Ale u dělníků na stavbě?

Kdo ví, zda se teď Molière, popuzený tím, že ho Francouzi zatáhli do politiky, neobrací v hrobě.

Táhněte, máte malý plat

Klauzule pojmenovaná po věhlasném literátovi není prvním počinem, kterým Francouzi zpochybnili vnitřní trh unie.

Francie (spolu s Německem a Rakouskem) loni v době britského referenda o členství v unii v tichosti upravila zákon o minimální mzdě. Podle něj musí zahraniční dopravci platit řidičům přijíždějícím do Francie aspoň tamní minimální mzdu. Přičinliví Francouzi začali zákon okamžitě uplatňovat a udělovat pokuty "příliš levným" speditérům.

Úprava zákona nazvaná Loi Macron (Macronův zákon) podle bývalého ministra hospodářství a nyní kandidáta na prezidenta Emmanuela Macrona, který ji prosadil, zjevně nabourává právo nabízet a poskytovat služby v jiném státě unie.

Evropská komise dostala na Loi Macron několik stížností a prošetřuje ho. Francouzská vláda mezitím slíbila, že pokuty nebude udělovat do doby, než komise rozhodne, zda zákon je v souladu s unijním právem.

Francouzi přitom požadují, aby princip "stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě" byl zaveden také v dalších odvětvích.  Měl by se týkat i zaměstnanců, které vysílají české firmy na konference nebo na veletrhy do Francie.

Jak to dopadne, zatím není jasné.

Miliarda sem, miliarda tam

Francouzi se pokládají za tvůrce evropských institucí. Jenže mají lví podíl na jejich špatné pověsti. Platí to i v případě Evropského parlamentu.

Málokoho zajímá a málokdo do něj volí. Přitom je nejnákladnější ze všech parlamentů. Letos spolyká 1,8 miliardy eur (bezmála 50 miliard eur). A je zřejmé, komu za to poděkovat – v první řadě Francouzům.

Právě Francouzi lpí na tom, aby Evropský parlament fungoval jako putovní cirkus. A tak nejen poslanci ale i jejich poradci a parlamentní štáb neustále pendlují mezi Bruselem a Štrasburkem. Ročně mezi metropolemi Vlámska a Alsaska parlament projezdí (a tedy promrhá) 200 milionů eur (5,4 miliardy korun).

Štrasburk byl jako sídlo parlamentu v roce 1997 zakotven v Lisabonské smlouvě. Ve smlouvě se píše, že ve městě na levém břehu Rýna musí parlament zasedat jeden týden v měsíci a musí v něm schvalovat rozpočet.

Vyřadit francouzské město ze hry a nechat poslance zasedat v centru většiny evropských institucí – v Bruselu, je možné pouze za souhlasu všech národních vlád a ratifikace všech národních parlamentů. Francouzi ale se změnou nesouhlasí a důležitost svého města žárlivě střeží. Dokládá to dětinská stížnost, kterou jejich vláda podala k nejvyšší instanci evropského práva – k Evropskému soudnímu dvoru. Žaluje v ní vedení parlamentu za to, že porušilo Lisabonskou smlouvu, když letošní rozpočet unie nechalo schválit v Bruselu.

Nebyla v tom ale zlomyslnost. Parlament neměl jinou možnost než rozpočet odhlasovat v Bruselu. Vlády se na jeho rámci dohodly příliš pozdě na to, aby byl návrh předložen na schůzi ve Štrasburku. Hlasovat o rozpočtu se přitom podle unijních pravidel musí do dvou týdnů dnů od dohody vlád.

Takže rozpočet tentokrát logicky připadl na Bruselu. Vysvětlujte to ale ješitným Francouzům, kteří bojují o Evropu, ve které budou mít hlavní slovo. O Evropu à la française!