Nejspíš i proto, že euro je české kotlině dodnes spojováno s mnoha mýty. Tady jsou tři z nich:

1. Euro krachuje

Nesmysl. Euro není obchodní společnost či banka, ale měna, potažmo účetní jednotka, což si někteří euroskeptici nechtějí připustit. Euro může oslabit, posílit, ale nezmizí. Německo a další státy do něj investovaly příliš na to, aby se ho vzdaly.

Euro stojí a padá s Německem. Němci dodnes doma syslí miliardy "mařen". Jejich nostalgii po národní měně posiluje i Evropská centrální banka, která oslabuje euro tiskem nových peněz, aby podnítila hospodářský růst a pomohla slabším státům z evropského jihu.

Přes výhrady k jednotné měně sdílené se státy s mizivou rozpočtovou odpovědností si ale většina Němců návrat k marce nepřeje. Euro pomáhá německé ekonomice, která je zaměřena na vývoz. Kdyby si Němci marku ponechali, její kurz by pod tlakem přebytků obchodní bilance stoupal. A to by jejich vývozy, a tím celou ekonomiku, brzdilo. Takže žádné "auf Wiedersehen, euro" nebude.

Jednotné měny se však nechtějí vzdát ani obyvatelé nejslabších států eurozóny. Třeba Řekové. Mimo jiné proto, že si uvědomují, jaké úroky ze svých půjček by museli platit v drachmách.

Je nicméně možné, že některé státy, které nejsou schopny držet krok s tvrdým jádrem, z eurozóny proti své vůli vypadnou. Třeba právě Řecko. A možná těchto států bude víc. Pak by mohly vytvořit "béčkové" euro, které by jim usnadnilo obchod a nebylo tak tvrdé jako euro "áčkové" (německé).

Kromě dvourychlostní Evropské unie by tak mohla existovat dvourychlostní eurozóna.

2. Euro sbližuje státy

Tohle tvrdí někteří lidé z kategorie eurooptimistů. Jenže realita je opačná: Euro státy eurozóny vzdaluje. V eurozóně bohaté země bohatnou a chudé chudnou.

Evropská unie vyhlásila cíl postupně sblížit ekonomickou úroveň členských zemí na úroveň těch nejbohatších. Nástrojem, jak sblížení urychlit, měla být právě jednotná měna.

V prvních letech po zavedení eura se zmíněný cíl dařilo plnit. Teď se ale skutečnost s cílem rozchází.

Studie německé investiční společnosti Flossbach von Storch ukazuje, že nůžky mezi státy eurozóny se rozevírají, majetkové nerovnosti mezi nimi rostou. Sever Evropy vedený Německem prosperuje, jih stagnuje, v některých případech dokonce upadá.

Vysvětlení je nasnadě: Severní ekonomiky jsou výkonnější. Platí to zejména o Německu, které švábská hospodyně Angela Merkelová vede k odpovědnému hospodaření. Němci si hlídají náklady práce, nezvyšují mzdy, aniž by rostla produktivita, což se o státech z evropského jihu říct nedá.

"Evropská unie své potíže může překonat pouze tak, že sníží rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími státy," prohlásila ve Spolkovém sněmu (německém parlamentu) kancléřka Merkelová. Přesun veřejných prostředků z rozpočtů bohatých států ke státům chudším však odmítá, stejně jako většina Němců.  

3. Do eura nás natlačí

Z debat, které našinci vedou o jednotné měně, ať už v parlamentu nebo u piva, i z petic proti ní, se dá nabýt dojmu, že jezinky s eurem už klepou na dvířka. Takže nejvyšší čas zamknout dveře na petlici, aby se k nám nedostaly.

Avšak zachovejte klid. Ve skutečnosti euro bezpečně tvrdne v čekárně. Jistě, česká vláda v přístupové smlouvě slíbila, že ho Česko přijme. Nikde však není psáno, kdy - zda napřesrok, nebo na svatého Dyndy.

Někteří politici varují, že nás unie do eurozóny natlačí. Jenže zatím žádný stát do eurového klubu proti své vůli nevstoupil a přijetí eura vyžaduje aktivní účast vlády i centrální banky. Bez něj se prostě neobejde.

Od národní měny k měně evropské nelze přestoupit ze dne na den. Stát  musí nejprve dosáhnout předepsané úrovně inflace, schodku veřejných rozpočtů a veřejného dluhu, směnných kursů a úrokových sazeb. Česko je všechny splňuje. Před přijetím eura je nicméně nutné zavést pevný kurz vůči euru a setrvat v něm nejméně dva roky. A do této fáze se žádná vláda nepustí proti vůli voličů. Spáchala by sebevraždu.

K povinnosti přijmout euro se vyjádřili loni Frank-Walter Steinmeier a Jean-Marc Ayrault, šéfové diplomacií Německa a Francie. Ve společném prohlášení napsali: "Musíme respektovat přání ostatních samostatně se rozhodnout, zda k euru přistoupit."

… a máme tedy euro chtít?

To je klíčová otázka. Záleží, zda převáží výhody, nebo nevýhody.

Euro je každopádně komfortní, nemusíte měnit hotovost a přemýšlet o kurzech, snadno si porovnáte ceny v internetových obchodech. S eurem pohodlněji cestujete po Evropě. Jednotná měna pomáhá vývozcům, zbavuje je kurzového rizika, a tak jim snižuje náklady a zjednodušuje účetnictví.

Pohyby kurzu koruny vůči euru mohou být rizikem pro vaše eurové investice v podílových fondech. A pokud se proti nim pojistíte, není to přirozeně zadarmo.

Pro leckoho je však nepřijatelný převod pravomocí z České národní banky do Evropské centrální banky, tedy z Prahy do Frankfurtu. Není bez rizik. V eurozóně bychom byli kapkou v moři a jednotné sazby, které centrální banka ve Frankfurtu vyhlašuje, by české ekonomice nemusely "sedět" tak, jak sazby vyhlašované českou centrální bankou.

Za zamyšlení stojí také to, že po vstupu do eurozóny bychom už devalvací měny nemohli podporovat export, a tím i celou ekonomiku. Kdyby se naše obchodní bilance zhoršila, nezbývalo by, než si utáhnout opasky, omezit náklady práce a růst mezd. Říká se tomu vnitřní devalvace a pro leckoho může být bolestivější než devalvace měny. 

Obavy, že v Evropě propadneme jako Řekové, však nejsou oprávněné. Česko, na rozdíl od Řecka, je exportní zemí propojenou byznysem s eurozónou. Koruna za patnáct let, kdy začaly platit první eurové bankovky a mince, posílila vůči euru o 18 procent. A poté, až Česká národní banka přestane měnu oslabovat, dá se předpokládat, že dál "ztvrdne".

 Takže euro, nebo kačku? Zkuste si odpovědět sami.