Od 18. do 20. století se v několika evropských zemích platila daň z oken a dveří. Její výše závisela na velikosti obce, v níž dům stál, na počtu oken a také na tom, jestli vedla do ulice, nebo do zahrady.

Daň zavedl v Anglii v roce 1696 král Vilém III. Oranžský a přetrvala tu až do roku 1851. Ve Francii se z oken platilo od roku 1798 do roku 1926, ve Španělsku například do roku 1910.

Daň z oken byla zjednodušeně řečeno předchůdcem daně z nemovitosti, potažmo daně z příjmů. Bylo to vlastně velmi praktické: Nebylo třeba složitě kontrolovat příjmy, počet lidí v domácnosti ani nic podobného. Prostě se spočítala okna a hotovo. A mělo to i svou logiku: kdo je bohatší, ten má větší dům, a tím pádem i víc oken.

Spousta filutů, vykuků a koumesů ve snaze vyhnout se těmto nepříjemným odvodům okna zazdívala, případně rovnou stavěla domy s co nejmenším počtem oken, zato leckdy větších.

Třeba ve Francii tuto historickou daň dodnes připomínají staré domy s pouhými dvěma či třemi okny. Francouzi kromě toho zavedli daň z oken také na dobytých německých územích - a ještě nějaký čas ji pak po ukončení napoleonských válek zachovali i místní páni. Dodnes jsou proto v Hesensku a v Porýní k vidění domy se zazděnými okny.

Kvůli tmavým místnostem se množili rachitici

Také ve východolondýnské čtvrti Spitalfields, která bývala domovem chudiny, dodnes daň připomínají četná zazděná okna. V Anglii na počátku 19. století kvůli tomu panovala především v ubytovnách továrních dělníků regulérní tma.

Kdo měl méně než deset oken, vysolil ročně dva šilinky, do dvaceti oken se platily čtyři, více než dvacítka oken přišla na osm šilinků. Tyto sazby se v dalších letech ještě šestkrát zvýšily, vychytaný sazebník z roku 1808 nakonec odstupňoval daně za šest, sedm, osm, devět, deset, 40, 100, 109 a 180 oken, od roku 1825 byl nejnižší počet zdaněných oken zvýšen ze šesti na osm.

Jen pro představu – za jeden šilink člověk tenkrát pořídil v hospodě oběd s masem, chlebem a pivem.

Snaha naplnit anglickou státní kasu se nakonec ovšem zcela minula účinkem. Právě kvůli hromadnému zazdívání oken se vybíralo stále méně a méně peněz, takže v roce 1851 byla tato neoblíbená daň opět zrušena. Však byl také nejvyšší čas, protože měla negativní dopady na zdraví obyvatel. Spousta kojenců kvůli nedostatku světla - a tím pádem i vitamínu D - trpěla křivicí neboli rachitidou. Ne náhodou se jí také říkalo "anglická nemoc".