Vánoční a povánoční poflakování skončilo a už se zase maže do rachoty a do školy. S tím je samozřejmě spojené nepříjemné ranní vstávání a protivné zvonění budíku, který nás vytrhává ze sladkého snu a tahá z teplé postele. Ale jak to vlastně řešili lidé v době, kdy ještě budíky nebyly? Pokud tedy nežili zrovna na venkově, kde tuhle nevděčnou práci zpravidla zastal kohout, případně pokud neměli to štěstí, že vůbec vstávat nemuseli.

Budíky se sice daly koupit už v polovině 18. století, ale byly velmi drahé a poměrně nespolehlivé. Teprve koncem 19. století se objevily mechanické budíky, které si mohli dovolit koupit i obyčejní lidé.

Jak se budí... pracující

Do té doby se lidé budili všelijak. Už od středověku se například nechávala přes noc hořet svíčka se zapíchnutými hřebíky, které po prohoření padaly na kovovou podložku a díky způsobenému rámusu fungovaly jako poměrně přesný budíček – pokud tedy dotyčného dřív nevyhnala z postele hořící chalupa.

Dalším osvědčeným trikem, jak ráno nezaspat, bylo nalít se před spaním spoustou vody. Plný močový měchýř pak jako budík zafungoval spolehlivě. Tuto metodu už ostatně používali indiáni, aby mohli ještě před rozbřeskem vyrazit na lov. Leckdy se lidé nechávali budit prostě jen sluníčkem, selské usedlosti proto často mívaly okna ložnice obrácená na východ.

Teprve s nástupem průmyslové revoluce se stalo brzké ranní vstávání ve městech klíčové. Továrny a běžící pásy s dochvilností svých zaměstnanců stály a padaly, a tak bylo třeba zavést skutečně spolehlivé buzení. Některé fabriky se nechaly inspirovat dobou, kdy se lidé při vstávání řídili kostelními zvony, a hnaly dělnictvo z okolních ubytoven pronikavým zvukem továrních píšťal.

Ale ruku na srdce – nejspolehlivější budík byl přece jen člověk, a tak ve Velké Británii vzniklo speciální povolání tak zvaných klepačů (knocker-ups). Ti chodili brzy po ránu dělnickými čtvrtěmi v městech jako Manchester nebo Liverpool a ťukali na okna spáčů. Pro ty ve vyšších patrech měli dlouhé, většinou bambusové tyče, někteří používali brčka a foukali jimi do oken hrách. Byla to namáhavá, ale důležitá práce, jíž si povětšinou penzisté nebo policisté přilepšovali k platu. Toto dnes již zapomenuté povolání dokonce existovalo ještě na počátku 20. století.

Raději ranní pohlazení

Kdekoho asi napadne otázka, proč klepači zkrátka nezabouchali na dveře nebo nezazvonili. Odpověď je jednoduchá: ne v každém domě vstávali všichni obyvatelé ve stejnou dobu, a kdo by zburcoval kvůli jednomu peciválovi ostatní partaje, ten by se asi se zlou potázal. Ťukalo se cíleně jen na okna těch, kdo opravdu vstávat chtěli, potažmo museli. U vchodu některých domů byly dokonce vystrčené tabulky s přesným rozpisem, kdy koho vzbudit.

Toto ušlechtilé řemeslo - podobně jako mnoho jiných – skončilo v propadlišti dějin. Dnes vstáváme s budíkem, rádiem, mobilem nebo pohlazením milující bytosti, která nám staroanglické klepače v jistém smyslu nahrazuje. A tak alespoň pár rad na závěr: Ranní kafe vás sice možná nakopne, ale moc energie vám nedodá, lepší je jablko. Sprchu raději vlažnou než studenou a naprat se při snídani k prasknutí také není na probrání zrovna nejlepší. Ať už se vzbudíte jakkoliv.

Povolání klepačů je dnes již dávno zapomenuto | zdroj: https://www.youtube.com