Když někdo "dopadne jako sedláci u Chlumce", tak to většinou znamená, že prohrál na celé čáře ve střetu, ve kterém neměl nejmenší šanci na úspěch. Toto úsloví odkazuje na pohnuté události 70. let 18. století, které se odehrály ve východních Čechách v době vlády královny Marie Terezie.

Marie Terezie | zdroj: Wikipedia Pro prosté sedláky to tehdy nebyl žádný med. V této době u nás stále platilo jak nevolnictví, tak i robotní povinnost - selský lid tak musel obdělávat přednostně pozemky vrchnosti. Situaci prostého lidu neulehčila ani neúroda na přelomu 60. a 70. let, která mezi roky 1771 a 1772 vyústila ve hladomor. Tato tragédie si v Čechách vyžádala na 250 tisíc obětí, tedy více než desetinu tehdejších obyvatel. 

Napětí ve společnosti tak bylo značné a pro vypuknutí povstání tedy naprosto ideální. Ostatně selské bouře v českých zemích nebyly nikdy žádnou velkou vzácností - vzpomeňme si například na Jakuba Kubatu, který "dal hlavu za Blata" kvůli vzpouře ve Zbudovských Blatech na konci 16. století. Případně na Jana Sladkého Kozinu, jenž vedl povstání Chodů na konci 17. století. Poddaní se tu zkrátka proti vrchnosti bouřili opakovaně a většinou se stejným výsledkem - opravdu drtivou porážkou. 

Kde je náš Zlatý patent? 

Selská bouře v polovině 70. let 18. století tak byla na spadnutí, potřebovala už jen rozbušku, která by hněv prostého lidu vypustila do světa. Tou se nakonec stala rychle se šířící fáma o takzvaném Zlatém patentu.

Mezi sedláky se začalo šuškat, že Marie Terezie ve skutečnosti již zrušila robotu i nevolnictví, ale zákeřná šlechta před prostým lidem tento Zlatý patent záměrně tají. Jak je vidět, tak "fake news" a "hoaxy" byly evidentně problém už dávno před internetem. 

Počátkem roku 1775 se tak sedláci ve východních Čechách začali bouřit a rebelie se během ledna a února postupně rozšířila venkovem. V únoru na Náchodsku rovněž vzniklo takzvané selské guberno pod vedením rychtáře Antonína Nývlta ze Rtyně v Podkrkonoší, který se snažil rebelující lid mírnit, jednat s vrchností a hledat spíše nenásilná řešení. Spousta vzbouřenců ho ale pochopitelně vůbec neposlechla, což vedlo právě i k událostem u Chlumce. 

V březnu tak krajem táhly naštvané sedlácké houfy, které nadšeně ničily panský majetek a úřednické kanceláře, někteří nešetřili ani sakrální památky. Houfy sedláků se z vrchnosti zároveň snažily násilím vynutit potvrzení zrušení roboty. Větší shluk lidu se vydal dokonce směrem na Prahu, před městem byl ale armádou rozehnán.

Zámek Karlova Koruna | zdroj: Profimedia

Podobný dav rebelujících sedláků čítající něco kolem čtyř seti hlav zamířil 24. března i do Chlumce nad Cidlinou, konkrétně pak k zámku Karlova Koruna patřícímu rodu Kinských, který vzbouřenci měli rovněž v plánu vyplundrovat. Ke zničení krásné barokní budovy od Jana Blažeje Santiniho Aichela, ale naštěstí nakonec nedošlo. Rebelantům se tam totiž do cesty postavili profesionální vojáci a odehrála se tak první fáze oné slavné sedlácké bitvy u Chlumce.

Výprask u Chlumce

Ve skutečnosti to ale žádná sláva nebyla a o pojmenování "bitva" se dá též spekulovat. Kdo podle kultu, který kolem této historické události panuje a má ho na svědomí především minulý režim, odhadoval, že se tu v bitvě do krve bily stovky hrdinných sedláků, tak bude opravdu zklamán. 

Pomník selských bouří v Chlumci nad Cidlinou od Jakuba Obrovského | zdroj: Profimedia Armáda houf vzbouřenců, který byl z většiny ozbrojen jen klacky a zemědělským náčiním, jednoduše během krátké chvíle rozehnala. Rychlý střet si vyžádal pouze čtyři mrtvé sedláky - dva byli zastřeleni a další dva se během útěku utopili v rybníce. Dalších 72 rebelantů pak bylo zajato. 

Nevolníci se ale tímto fatálním neúspěchem nenechali zaskočit. Jejich dav se navíc během následujícího dne ještě rozrostl a plán na vyplundrování chlumeckého sídla Kinských je tak neopustil. Podle některých dobových svědectví se dokonce prý snažili po prvním střetu s armádou domluvit, zda by je vojáci nenechali vyplenit zámek dobrovolně, k čemuž ale pochopitelně nedošlo.

Další den tak nastal čas druhého střetu s profesionálními vojáky, ale opět to příliš slavná bitva nebyla. Ač je třeba říct, že tentokrát se sedlákům, mezi kterými bylo i několik jedinců vyzbrojených ručnicemi, povedlo na začátku střetnutí zastřelit dva příslušníky armády. 

Opakoval se stejný scénář, jako v případě první potyčky. Nevolníci se rozutekli, tentokrát je ale vojáci obklíčili. Výsledek? Pět zastřelených sedláků, tři utopení v rybníce a přes dvě stě zajatých, šestnáct dalších rebelantů navíc zemřelo ještě na následky zranění. 

Většina zajatých vzbouřenců byla následně potrestána nucenými pracemi, případně výpraskem. V rámci celého selského povstání roku 1775 bylo oficiálně popraveno pouze sedm lidí, jako exemplární případ za zločiny proti církevnímu majetku. Na druhou stranu ale již v srpnu tohoto roku vydala Marie Terezie nový robotní patent, který sedlákům výrazně ulevil. 

Tak takhle před dvě stě čtyřiceti pěti lety dopadli sedláci u Chlumce. Když to člověk vezme kolem a kolem, tak vzhledem k malým ztrátám měli ještě štěstí. Jejich rebelie mohla být také dost dobře úplně utopena v krvi a dnes používané úsloví o sedláci u Chlumce by znělo výrazně zlověstněji.