"Vyzývám tímto prezidenta Spojených států Baracka Obamu," hřímal Erdogan do televizních kamer. "Drahý pane prezidente, už dřív jsem ti říkal: buď zatkni Fethullaha Gülena nebo ho vydej do Turecka. Neposlouchal jsi. A tak tě vyzývám znovu poté, co došlo k pokusu o puč. Vydej toho muže z Pensylvánie do Turecka! Pokud jsme skutečně strategickými partnery, udělej to, co je třeba."

Že si Erdogan okamžitě vzpomněl na Gülena, může být dílem rostoucí paranoia sultána, který se s klerikem střetl už před několika lety. Nebo to může být Erdoganův způsob, jak se snadno zbavit oponentů prostřednictvím vykonstruovaného puče, což ostatně Gülen naznačil ve své odpovědi na obvinění tureckého prezidenta.

Anebo koneckonců může mít turecký prezident pravdu a byli to skutečně Gülenovi sympatizanti, kdo se ho pokusil minulý týden svrhnout.

Turečtí ilumináti

Gülen a jeho hnutí Hizmet kolem sebe mají skoro až mystickou, konspirační auru, ne nepodobnou fiktivním iluminátům či církevní skupině Opus Dei. Jelikož jde o organizaci zhola neformální, skládající se ve skutečnosti z desítek navazujících společností, institucí a samostatně působících osobností, je těžké rozklíčovat opravdový vliv hnutí Hizmet a jeho zakladatele.

Podle hrubých odhadů by se počet jeho příznivců jen v Turecku měl pohybovat v milionech a co víc, měli by se soustředit na těch nejvýznamnějších pozicích v policii a justici a samozřejmě mezi intelektuální a podnikatelskou elitou. Na Gülena je napojená přinejmenším jedna banka, noviny a televizní stanice a v neposlední řadě stovky vzdělávacích institucí po celém světě.

Právě vzdělávání má v Gülenově hnutí nejvýznamnější úlohu – klerik se domnívá, že jeho prostřednictvím je třeba změnit tureckou a globální muslimskou společnost vůbec a přizpůsobit islám modernímu světu. Na gülenistických školách se sice od učitelů i studentů vyžadují přísná morální pravidla týkající se kouření, alkoholu nebo nevěry, zároveň se ale zpravidla pyšní přímo elitním materiálním zázemím a těmi nejprofesionálnějšími učiteli v oboru.

Talentovaní studenti získávají vysoká stipendia a díky neformální síti údajně dnes přítomné ve více než stovce zemí světa také obrovské příležitosti pro svou budoucí kariéru. Gülenovým konečným cílem je nový "zlatý věk" islámu a výchova "zlaté generace" mladých muslimů, kteří by měli svou společnost a náboženství změnit zevnitř.

'Židovský špeh'

Gülenova interpretace islámu je přitom možná elitářská, ale umírněná, vycházející mimo jiné z kořenů súfijských mystiků a hnutí Saida Nursîho. Gülen sám se aktivně účastnil mezináboženského dialogu, mimo jiné se už v 90. letech sešel s Janem Pavlem II., a svoje příznivce k vyzývá tomu samému.

Na rozdíl od jiných forem politického islámu také v principu neodmítá sekulární stát, naopak prosazuje přijetí této skutečnosti muslimy a nekonfliktní soužití státu a různých církví. S tím souvisí i jeho podpora dobrých vztahů se západním světem a dokonce s Izraelem, kvůli čemuž je mu mnohdy z islamistických kruhů předhazováno, že je ve skutečnosti židovským špehem.

Není to tak dávno, co se zdálo, že je mu v tomto ohledu blízký tehdejší premiér Turecka, jistý Recep Tayyip Erdogan. Také on v začátcích své vlády působil jako sice věřící, ale umírněný politik schopný skloubit sekulární podstatu Turecka a demokratické zřízení s islámem. Existovaly naděje, že jeho AKP by se mohla stát jakousi "islámskou demokracií", variantou západoevropských křesťanskodemokratických stran.

Ten, kdo pomohl Erdoganovi k moci

Z pochopitelných důvodů spolu tedy původně Gülen a Erdogan vycházeli velmi dobře a navzájem si pomáhali při rozšiřování své moci – tehdejší premiér prostřednictvím své politické platformy, klerik prostřednictvím své stále se rozrůstající neformální sítě. Bylo to v začátcích Erdoganovy vlády, kdy se Gülenovým sympatizantům podařilo dostat na ta nejvyšší místa v mnohých klíčových institucí. Klerik na oplátku voliče otevřeně vyzýval, komu mají dát ve volbách svůj hlas.

Pak přišel rok 2013 a aliance se z dosud nevyjasněných důvodů rozpadla. Souviselo to pravděpodobně s postupnou změnou v chování prezidenta Erdogana, který se zhruba od doby Arabského jara začal z prozápadního reformátora proměňovat v autokrata toužícího po maximálním utužení osobní moci, i kdyby to mělo být na úkor spojenců.

Možná v tom už tehdy svou roli hrála prezidentova sílící paranoia a skony věřit konspiračním teoriím. Erdogan v každém případě začal zasahovat proti tureckým vzdělávacím institucím napojeným na Hizmet. Gülenovi spojenci v policii odpověděli zveřejněním korupčních praktik, kterých se měli dopustit prezidentovi blízcí spolupracovníci a dokonce jeho vlastní syn Bilál.

Nepřítel číslo jedna

Následně vypukla plnohodnotná válka. Erdogan likvidoval jedno médium napojené na Gülena za druhým, provedl rozsáhlé čistky v policii a v justici, neváhal ani obvinit klerika samotného z organizace a vedení teroristické skupiny. Už lednu roku 2014 se měl Gülen neúspěšně pokoušet o zinscenování puče.

Pro Erdogana se Fehtullah Gülen stal zkrátka nepřítelem číslo jedna, který se ho ze stínů pokouší zákeřně odstranit. Oproti tomu pro Gülena se Erdogan proměnil v nebezpečí číslo jedna pro Turecko, které neváhal připodobnit k nacistické hrozbě.

"Zabavují osobní vlastnictví, přebírají média, vloupávají se lidem do jejich domovů a šikanují je způsobem, jaký připomíná Hitlerovu SS," prohlásil Gülen v posledním veřejném vystoupení. "Nepřipustí existenci žádné skupiny, kterou nemají pod svou absolutní kontrolou."

Nyní v Turecku proběhl skutečný pokus o převrat a prezident Erdogan získal ideální příležitost, jak eliminovat vliv svého úhlavního nepřítele v zemi. Jak dokazují skoro tři tisíce soudců odstraněných vzápětí po neúspěšném puči nebo 21 tisíc učitelů ze soukromých institucí, kteří přišli o licenci, na tuto příležitost se pečlivě připravoval a v příštích týdnech budou následovat další represivní kroky.

A to bez ohledu na to, jestli se gülenisté na organizaci puče jakýmkoli způsobem podíleli – důkazy o tom zatím nikdo nepředložil.