Příliš drahá dohoda: Kdo zaplatí za tureckého 'kozomr*a'?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Tomáš Chalupa

Skandál vyvolaný vystoupením německého komika Jana Böhmermanna může přijít draho nejen kancléřku Angelu Merkelovou, ale paradoxně i uraženého tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Vítězně z toho může vyjít snad jen jediný člověk…

Německý komik, který naštval Erdogana, na obálce časopisu Der Spiegel

Německý komik, který naštval Erdogana, na obálce časopisu Der Spiegel,zdroj: Profimedia.cz

Je to skoro rok, co šla Merkelová v pařížském průvodu na podporu svobody slova. Islámští teroristé tehdy vystříleli redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a evropští státníci chtěli ukázat, že jsou jednotní nejen v boji proti terorismu, ale že je pro ně posvátná také svoboda slova. Jenže rok poté se v Německu ukazuje, že to není zdaleka tak jednoznačné.

Turecký prezident má už delší dobu problém s televizní satirou na německých televizních obrazovkách, která si nepokrytě utahuje z něj a jeho diktátorských sklonů. Vše začalo na veřejnoprávním televizním kanále NDR, kde v pořadu Extra 3 zaznělo hned několik narážek na tureckého prezidenta.

Erdogan se cítil dotčen, požadoval vymazání pořadu z internetu a omluvu spolkové vlády. Na kobereček musel dokonce německý velvyslanec v Ankaře. Ale nebylo to nic platné, Němci dali jasně najevo, že do satiry a svobody slova politici zasahovat nesmí.

Když o pár dní později tureckého prezident zesměšnil pro změnu satirik Jan Böhmermann v televizi ZDF, reakce byla ještě tvrdší. Stěžoval si nejen Erdogan, ale i řada německých Turků. Böhmermann si skutečně nebral servítky, Erdogana označil mimo jiné za "kozomrda", ale za jiných okolností by zřejmě celá věc prošuměla bez většího zájmu.

Místo toho se po palbě kritiky musela kritická pasáž vystřihnout z archivu a vymazat z kanálu německé televize na YouTube. Merkelová osobně zavolala Erdoganovi a omluvila se mu. Věc tím zřejmě měla za vyřízenou, nebo v to alespoň doufala. Jenže turecký vůdce chce víc, takže na komika podal žalobu - ovšem nikoliv jako prezident Turecka, ale jako soukromá osoba. V Německu je to kupodivu možné.

Němci mají totiž ve svém právním řádu poněkud bizarní a velmi starý paragraf, který za trestný čin považuje i urážku zahraničních občanů. Aby žaloba byla platná, musí ji schválit německá vláda. Míček se tak obratem zase dostal zpátky na hřiště Merkelové a uvrhl ji do mimořádně prekérní situace.

Na jedné straně rozzuřený a po krvi lačnící Erdogan, na druhé straně veřejnost a média, která tvrdí, že se tureckému prezidentovi rozhodně nemá ustupovat. Hlasování ve vládě sice nebylo jednomyslné, ale nakonec přece jen bylo rozhodnuto, že turecká žaloba poputuje k soudu. 

Pro pětatřicetiletého drsného satirika z Brém, který už stihl urazit například i bývalého řeckého ministra financí Varufakise, je to zatím vynikající reklama. Sice dostává výhružné maily a telefonáty, doprovází ho policejní ochranka a musel dokonce zrušit některá vystoupení, jinak si ale dosud nebývalou celosvětovou popularitu užívá. Ostatně se žalobou musel počítat, protože k tomu Erdogana ve svém pořadu sám vyzval.

Podstatně jiná je situace Merkelové. Veřejnost bere rozhodnutí její vlády jako ústupek Erdoganovi, jehož spojenectví nyní kancléřka potřebuje kvůli uprchlické vlně. Turecká karta je v podstatě to jediné, co jí v řešení migrační krize ještě zbylo a popudit proti sobě v kritické chvíli tureckého prezidenta, to si zřejmě netroufla.

Jenže kritika ji fackuje zleva i zprava. Její slova o nedotknutelnosti svobody slova v Evropě rázem ztratila na důvěryhodnosti. Jak je možné, že má být německý občan souzen za politickou satiru, ptají se mnozí. Merkelová se sice hájí, že vláda nechce být v roli soudce a o vině a nevině má rozhodovat soud, zatím to však nevypadá, že by tím někoho přesvědčila.

Merkelová se ocitla v mimořádně obtížné situaci, do které se přitom nedostala jen vlastním přičiněním. Je těžké odhadnout, jak by popudlivý Erdogan reagoval, pokud by ho kancléřka poslala lidově řečeno k šípku.

Jeho pomoc je v současné chvíli pro Evropu zásadní, byť má "turecké řešení" na starém kontinentu i mnoho odpůrců. Co kdyby se kvůli jednomu satirickému pořadu vysílanému někdy o půlnoci zhroutila smlouva s Tureckem a tok uprchlíků do Evropy se obnovil? I to Merkelová jistě zvažovala.

A pak je zde ještě jeden aspekt. I po atentátech na redakci Charlie Hebdo se ozývaly hlasy, které se ptaly, zda se za svobodou projevu neskrývá jen prachsprostá snaha někoho urážet. Bomba v Mohamedově turbanu, Kristus souložící s Bohem, nahý papež v podprsence, nazí kardinálové, to vše a mnohem víc se objevilo na titulních stranách satirického časopisu, na který pak zaútočili islamisté.

Lze to samozřejmě brát jako satiru, otázka je, kdo se tomu vlastně směje a zda je větší počet těch, kteří se baví, nebo těch, kteří se podobnými vtipy cítí dotčeni. Ani svoboda slova nemůže být zcela bezbřehá.

Evropa, která si zakládá na svém volnomyšlenkářství, s překvapením zjišťuje, že její smysl pro humor dost často nesdílejí ani její vlastní obyvatelé. A mnoho lidí se prostě nechce nechat urážet. Böhmermann zcela nepochybně urazil Erdogana a je otázka, proč by se vlastně neměl dožadovat svých práv?

Jak to všechno skončí? Pokud bude soud a Böhmermann bude odsouzen i třeba k symbolickému trestu, bude z toho v Německu skandál, který může těžce zahýbat volebními preferencemi Merkelové a její vlády. 

Pokud Böhmermann odsouzen nebude, respektive soud rozhodne, že je nevinný, pachuť kancléřčina ústupku Erdoganovi stejně zůstane a navíc hněv tureckého prezidenta zřejmě jen tak nepřejde. To samé platí i v případě, že se soud vůbec neuskuteční.

Zkrátka a dobře, nemůže to dopadnout dobře pro nikoho, jedině pro Böhmermanna, který se stal ze dne na den nejznámějším německým satirikem a jeho kariéru nemůže jakýkoliv soudní verdikt nijak ohrozit, spíš právě naopak.

Máslo na hlavě má i Erdogan, který zjevně nepochopil, že víření a propírání podobných kauz se ve výsledku obrací proti němu. Satirické vystoupení by si za den nebo dva už nikdo nepamatoval. Takto se o něm mluví už několik týdnů a ještě se o něm mluvit bude.

V Turecku sice berou svobodu slova jinak a něco takového by tam jistě neprošlo bez tvrdého trestu, Erdogan by se však měl snažit pochopit, že na Západě, ke kterému by se Turecko tak rádo přiblížilo, je to prostě jiné. 

Už nyní leckdo pochybuje, zda je rozumné mít bezvízový styk se zemí, kde policie ze dne na den obsazuje redakce novin a televizí. Hysterickou reakci na satiru si Turecko dělá medvědí službu a těžko bude přesvědčovat své partnery v Evropě, že sdílí západní hodnoty. Ještě těžší to bude mít u evropské veřejnosti, jejíž sympatie Erdogan ztrácí každým svým dalším krokem.

Tagy: Německo zahraničí Turecko německá politika uprchlická krize turecká politika

Zdroje: Vlastní