Vyučený tesař, který si zamiloval literaturu

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Spisovatel, básník a dramatik, cestovatel skutečností i fantazií. Vyučený tesař. Milovník historie a legend, autor Zahrady Mariánské i Radúze a Mahuleny. Romantik a mystik Julius Zeyer.

Julius Zeyer

Julius Zeyer,zdroj: Wikipedia.cz

Julius Zeyer (1841 až 1901) se narodil 26. dubna 1841 do měšťanské rodiny v Praze jako pátý ze sedmi potomků Jana a Eleonory Zeyerových. Otec pocházel z alsaského šlechtického rodu, matka z židovské rodiny, hlásila se však ke katolictví. A Zeyerovo vzdělání?

Nejprve směřovalo praktickým směrem, aby mohl Julius v budoucnu převzít řízení rodinného dřevařského závodu, na který otec proměnil svou tesařskou firmu. Podstatně lákavější je však svět umění a fantazie, nemálo povzbuzované českými pověstmi a pohádkami od rodinné chůvy. Chlapec hodně čte ("dům bez knih je jako tělo bez duše") a už coby osmiletý se pokouší o vlastní divadelní hru. 

Po otcově předčasné smrti zůstává vedení podniku na matce. Julius se snaží, po reálce zkouší pražskou techniku, pomáhá matce v závodě. Ve dvaceti je poslán do vídeňské dílny mistra Fellnera, kde se vyučí tesařskému řemeslu. Poté jej čeká cesta na zkušenou. V Německu, Švýcarsku a Francii se však mladík místo tesařině věnuje spíše světu tamní literatury a mytologie. Nakonec musí matka uznat, že k řízení dřevařského závodu syn skutečně vlohy nemá, a rozhodne se jej podpořit na vytoužené dráze literární.

Na cestách

Coby mimořádný posluchač nastoupí Zeyer na filozofickou fakultu, navíc se pilně věnuje studiu jazyků. Německy umí, tak ještě francouzština, angličtina, italština, španělština, ruština a polština. Osvojí si základy indického sanskrtu, hebrejštiny a koptské mluvnice. Docela úctyhodný výkon. Titul však nikdy nezíská.

Od roku 1880 se věnuje práci vychovatele, nejprve  v Rusku, poté se s hrabětem Harrachem podívá do dalších států. Nakonec procestuje západ i východ Evropy, navštíví Kavkaz, Turecko a Tunis. Studuje historii i kulturu každé z navštívených zemí.

 "Jsem v Africe, je mi to jako sen. Ale jaký sen! Z Tisíce a jedné noci, věř. Něco takového jako zdejší bazary, arabské kavárny, židovky jako samá Sulamita, nedá se ani myslit. Kouřil jsem již i hašiš, nelekej se, byla to jen malá dosis, z pouhé zvědavosti, nebyl jsem ani omámen." (dopis J. V. Sládkovi, Tunis 1884)

Alespoň ve svých dílech navštíví Japonsko s Čínou (Gompači a Komurasaki, Zrada v domě Han, Pověst o Pavouku hor, aj), Indii v Kunálových očích, daleký Island V soumraku bohů. To vše jsou ovšem díla pozdější. Ale co začátky?

Třeba taková žertovná povídka Krásné zoubky, otištěná roku 1873 v humoristickém časopisu Paleček. Téma, které by člověk od romantika Zeyera nečekal - hrdina objeví, že jeho milovaná má vyndavací zuby, a ještě k tomu mu připraví kávu do hrnečku, v němž umělý chrup zahlédl.

Nepříliš povedené dílko naštěstí zůstalo ojedinělým. Následně Zeyera osloví tehdy módní svět magična a okultismu. Ve svazku Fantastických povídek (1882) se rozmlouvá s duchy, postavy vystupují z obrazu apod. A pak je tu středověk s křesťanskými legendami a zápasem víry křesťanské s pohanstvím. Román o věrném přátelství Amise a Amila, irská Kronika o svatém Brandanu, Maeldunova výprava či staroislandské ságy V soumraku bohů.

Lákadlo jménem historie

Samozřejmě nejen světová, ale i česká historie Zeyera láká, což jasně ukazují názvy divadelních her jako Neklan, Šárka či Libušin hněv. Legenda z Erinu pak čerpá ze staroirských bájí, Doňa Sanča ze španělského středověku. Asi nejznámějším dramatem je pohádkový Radúz a Mahulena, upravený roku 1970 do filmové podoby režisérem Petrem Weiglem. Zeyerovy postavy v podání Jana Třísky a Magdy Vášáryové zůstaly nezapomenutelné dodnes.

Nutno však dodat, že dramatická tvorba činila Zeyerovi značné problémy, a divadelníci neshledávali jeho poetická, leč příliš obrazová dílka zrovna vhodnými pro "prkna, co znamenají svět". Opačný názor měli muzikanti, hudebníci, kteří si vybírali Zeyerova díla často a rádi. Leoš Janáček použil Šárku, Josef Suk zhudebnil Radúze a Mahulenu a srbskou legendu Pod jabloní, Otakar Ostrčil zvolil indické Kunálovy oči.

Spekulace o homosexualitě a osudové ženy

A co Zeyer a něžné pohlaví? Přes občasné spekulace o jeho homosexuálním zaměření se ve spisovatelově životě objevovaly i "osudové" ženy. Často pobýval v salónu své obdivovatelky Anny Lauermannové-Mikschové i Augusty Braunerové, matky Zeyerovy celoživotní přítelkyně malířky Zdenky Braunerové. Také k postavě Cateriny v Plojharovi i milenky Víta Choráze byla Zeyerovi předlohou skutečná žena.

Dceru anglického průmyslníka Annu Marii Stoneovou poznal spisovatel už roku 1867. Vztah přetrval léta, a s jeho definitivním koncem o čtvrt století později se Zeyer vyrovnával velmi těžce. Druhá Angličanka, Miss Kershawová, pak byla jakýmsi protipólem Stoneové. S ní se pro změnu Zeyer seznámil v Rusku, a také s ní po celý život udržoval kontakt.

Z dalších mnoha Zeyerových děl nelze opomenout tragický Dům U Tonoucí hvězdy, román Jan Maria Plojhar s autobiografickými prvky, které se objeví i v Trojích pamětech Víta Choráze, či dojímavě krásné Tři legendy o krucifixu. A čím že byl Zeyer přitažlivý? Přenášel čtenáře do krajin barevných a zvukomalebných legend a snů. Trochu jako by slovy maloval obraz. 

"Pojednou vkročili jsme v ohromný sad broskví, dřímající v čarovném svitu hvězd, jež jsem posud nikdy tak krásně hořet, tak jasně kmitat neviděl. Rosa kapala s broskví, které tak bohatě kvetly, že se zdály obalené jíním. Nikdy neviděl jsem krásnějšího pohledu."

Katolický konvertita Zeyer obdařuje své romány a dramata etickým poselstvím i svobodymilovnými postavami s velkými city. Žádný hříšník není ztracen a trvalou hodnotu má jen to, co přesahuje svět pozemský – láska v nejrůznějších podobách, a především k Bohu.

"Samko došel až k velké budově, kterou byl ze stráně spatřil. Z ohromných oken jejích na jedné straně linulo světlo jako měsíce. Samko zíral dovnitř. Uviděl nesmírnou síň, bílé sloupy nesly tam sklepení pokryté zlatými hvězdami, stříbrné lampy houpaly se tam na dlouhých řetězích a planuly jako zory, schody z bílého kamene, široké jako silnice, podél nichž na rovněž bíle kamenném zábradlí sochy andělů jako ze sněhu se zlatýma křídloma stály, vedly někam nahoru do síně druhé, hlubší ještě, šeré jako les, prosvětlené však duhovými světly, a z toho tajuplného prostoru linula hudba varhan. Daleko, v pozadí té síně, pozadí to celém zlatém, seděla na trůnu ze sloni velká socha Bohorodice v bílém rouše, s pláštěm blankytným, s hvězdou na rameně, s hvězdou v koruně, s očima velkýma a temnýma, s rukama pozdviženýma a žehnajícíma." (Tři legendy o krucifixu)

Roku 1887 se Zeyer stěhuje do Vodňan. Vlídné jihočeské městečko, kde vzniká nejedno z jeho slavných děl, se mu stane útočištěm na dlouhou dobu. Přijíždějí za ním Sládek s Vrchlickým, Jirásek, Podlipská, Braunerová, sochař Bílek a mnoho dalších.

S lékárníkem Heritesem a básníkem Mokrým se často procházejí po vodňanském okolí, zvláště si oblíbí nedaleké poutní místo Lomec. Inspirovalo jej prý k sepsání půvabné legendy Zahrada mariánská o životě Panny Marie, a zdejší sestry františkánky dodnes uchovávají sochu Madony, zdobící kdysi výklenek vodňanského Zeyerova domu U čápů.

Po odchodu Heritese a smrti Mokrého Zeyer ve Vodňanech osiří, a v listopadu 1899 městečko natrvalo opouští. Nakrátko se uchýlí k příteli Josefu Hlávkovi do Lužan, a poté zpět do rodné Prahy. Zde u své sestry Heleny Jungfeldové 29. ledna 1901 umírá na selhání srdce. Přes své přání spočinout na lesním hřbitově u Vodňan je jako první uložen na vyšehradském Slavíně.

Po celý život zůstal Zeyer v podstatě osamělým člověkem, trpícím úzkostmi a depresemi ("jsou chvíle, kdy i věci pláčí"). V pražské ulici jménem Zeyerova alej, kudy Mistr chodíval do břevnovského kostela sv. Markéty, sice už všechny Zeyerovy stromy ustoupily sloupům vysokého vedení, zato v romantické jeskyni v Chotkových sadech zůstávají v podobě soch Zeyerovi románoví hrdinové dodnes. Zůstanou jistě i v srdci nejednoho čtenáře, osloveného krásou slova i myšlenky. "Láska je jako dech boží - vane, kam chce," praví autor a my můžeme jen přisvědčit.

Tagy: Česko domácí literatura umění a kultura dějiny a fakta české dějiny česká literatura

Zdroje: Vlastní