Inu, kdo jiný než světec. Mateřskou zemí prvních "jesliček" je Itálie počátku třináctého století, jejich duchovním otcem pak sv. František z Assisi (1182 – 1226). Právě Františkovo přání spatřit Božího syna jako chudé nemluvňátko stálo u zrodu pozdějších "betlémků".

Tomáš z Celana píše: "Musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky zvané Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života jménem Jan, jehož měl blažený František obzvláště rád, protože ačkoli byl šlechticem a váženým mužem ve své zemi, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si blažený František, jak často činíval, dal zavolat asi patnáct dní před Narozením Páně k sobě a řekl mu: 'Chceš-li, abychom blížící se slavnost Páně slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Neboť to chci vykonat na památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych na vlastní oči vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, když leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, a když leželo na seně.' Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, rychle spěchal, aby na jmenovaném místě připravil všechno, co světec řekl."

Jeskyně na skalnatém kopci u Greccia, ležícího v podobné nadmořské výšce jako skutečný Betlém, se hodila dokonale. "Den radosti se přiblížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky." Přivedli volka i oslíka, nachystali jesle se slámou, postavili oltář a rozsvítili svíce.

"Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je nová radost z obnovené tajemné události. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí." U jesliček slavil kněz mši svatou. "Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku." Na místě vánoční události dnes stojí kaple Jesliček s františkánským klášterem a kostelem.

Tradici přinesli františkáni

Zvyk stavět betlémy přinesli do českých zemí františkáni a jezuité. První betlém v Praze postavili žáci sv. Ignáce r. 1560 v kostele sv. Klimenta. Když josefínské reformy vykázaly betlémy z kostelů, přestěhovaly se oblíbené "jesličky" do domovů, a betlémářství se začalo utěšeně rozvíjet.

Mezi unikátní díla se řadí starobylý "kapucínský" betlém u Panny Marie Andělské na pražských Hradčanech, jehož soubor osmačtyřiceti figur v životní velikosti z 18. století nemá v našich zemích obdoby.

Největším lidovým mechanickým betlémem, zapsaným od r. 1998 v Guinessově knize rekordů, jsou pak tzv. Krýzovy jesličky, vytvořené jindřichohradeckým punčochářským mistrem Tomášem Krýzou. Své dílo tvořil šedesát let.

Čtyřicet let práce tří Josefů

Přes čtyřicet let stačilo k vytvoření betlému jménem Třebechovický. Občas používaný název "Proboštův" je trochu nespravedlivý k dalším dvěma tvůrcům. Mechanický Třebechovický betlém, vznikající v letech 1882 až 1926, je totiž společným dílem "tří Josefů" – Josefa Probošta, Josefa Kapuciána a Josefa Frimla.

Josef Probošt (1849 – 1926) ovšem všechno začal, když r. 1882 vyřezal první figurku, součást jesliček, které chtěl věnovat své novomanželce k Vánocům. Moc se mu nepovedla, nicméně řezbářství se Proboštovi zalíbilo, a rozhodl se s pomocí přátel vyrobit rovnou celý betlém. Tehdy se do Třebechovic přistěhoval zcestovalý řezbář Josef Kapucián (1841 – 1908). Probošt jej angažoval k výrobě betlémových figurek za byt a stravu.

Radost z původního dárku Anně Proboštové poněkud zhořkla následným manželovým zaujetím pro výrobu betlému "největšího a nejkrásnějšího na světě, takže se na něj určitě přijede podívat z Vídně sám císař pán", jak se muž nechal  slyšet v místním hostinci.

Takové dílo nevznikne za den. A také že ne. Josef Probošt začal zanedbávat hospodářství i své povoznické řemeslo. Kvůli výčitkám svědomí i své ženy sice na čas práci přerušil, když však dostal nápad ztvárnit kromě biblických postav také své třebechovické spoluobčany, bylo rozhodnuto.

Buřty za zvěčnění do betléma

Jak takové vyřezávání probíhalo? "Betlémáci" se scházeli v nájemnické světnici u Proboštů. Autorem většiny figurek byl zručný Kapucián, Probošt řešil konstrukční problémy, věnoval se krajině a architektuře. Od dalších zájemců se vyžadovaly speciální podmínky – donést pletenec vuřtů, čerstvě upečený chleba či láhev kořalky.

Zvoníček od kapličky, písmák Kupka, řezník Kolenec, železničář Sedláček, švec Odónek Černý, sedlák Hejcman a Proboštův bratr Karel pak vymýšleli nové postavy, případně vyhledávali předlohy z pohlednic, knih o umění i ilustrované Bible.

A co třetí Josef? Tím byl sekerník Josef Friml (1861 – 1946), stavitel mechanismů mlýnů na vodní pohon. Navrhl Proboštovi, že se pokusí jeho betlém zprovoznit. A zdařilo se na výbornou. Celý betlém byl pak do pohybu uváděn ruční klikou, nahrazenou teprve v roce 1935 elektrickým motorkem.

Tři tuny, sedm metrů a 351 figurek

Pár čísel pro zajímavost. Délka sedm metrů, váha i s podvozkem tři tuny, přes dvě tisícovky součástí. Sedm velkých teras plus jedna malá, 1531 stromů a skal, strojů a staveb, zvířat i hudebních nástrojů z jasanového a bukového a dřeva.

Z 351 figurek se pohybuje na sto padesát postav (nejsložitějším bylo půl roku řešené kolébání jesliček a načasování dřevěné kapely, aby muzikanti pohybovali všemi nástroji najednou). Mechanismus tvoří přes tři stovky dřevěných soukolí a sto dvaapadesát ozubených kol. Celý betlém je ze dřeva, kromě hnacích řemenů z kůže, koženého měchu u kukačky a dvou kovových zvonků.

K Narození Páně vytvořil Probošt ještě scénu Ukřižování a Nanebevstoupení. Cca 10 až 20 centimetrů vysoké nebarevné figurky jsou vyřezávané z měkkého lipového dřeva, a mimo biblických postav zde najdeme nejednoho obyvatele Třebechovic včetně Probošta a Kapuciána.

Proboštova sousedka Aninka Černá stlouká máslo, švec (Odónek Černý, mistr Kava či Halounek z náměstí) flokuje podešve, do kovadliny buší bratři Štorkové. Anča Baršová zvaná Barška vede na provaze kozla, na lípě sedí Ludva Fabián, který Proboštům kradl hrušky. Kolář Jan Vokoun si svou figurku zasloužil za vyřezání dřevěných řetězů. Devítičlennou kapelu řídí kapelník Jaroměřský, mladík s vánočkou je obchodnický synek Pepík Kánský, na stavu tká tkadlec Zelený, řezníka představuje skutečný řezník Kolenec. A klobouk mlynáře Dotřela prý schválně připomíná pokrývku hlavy obecního blázna Janka.

Skončil v kůlně a hrozilo mu i spálení

Betlém byl poprvé vystaven roku 1906 na výstavě Zemské řemeslnické jednoty v Chrasti u Chrudimi. Získal sice zlatou medaili a diplom, nikoliv však potřebnou finanční hotovost, která by se byla Proboštovi tak hodila. Rodina jej vinila z úpadku a bídy, takže když Josef Probošt v roce 1926 v Třebechovicích zemřel, skončil betlém ve staré kůlně.

Do následného prodeje se vložil mladý učitel Skřivan poté, co přistihl své žáky, hrající si pod lavicí s krásně vyřezanými figurkami. Ve snaze vzácné dílo zachránit zprostředkoval roku 1934 prodej továrníkovi Burdychovi, který betlém zakoupil pro Československou církev husitskou za 15 225 korun, tehdy cenu malého rodinného domku.

Ve třicátých letech byl Třebechovický betlém několikrát vystavován, a za 2. světové války uschován v Dotřelově mlýně, později ve staré pivovarské lednici pod Orebem.

V roce 1949 zabavili komunisté Burdychovi majetek, a vzácné dílo skončilo v péči místního národního výboru, jehož horlivému předsedovi byla naštěstí likvidace spálením zamítnuta. "Produkt náboženského tmářství" pak setrval v kůlně u Skřivanů do poloviny let šedesátých let.

Zasloužené uznání sklidil na světové výstavě Expo v kanadském v Montréalu, kam jej jako potvrzení náboženské svobody v Československu soudruzi v roce 1967 vyslali. Bohužel nutno přiznat, že jeden z osmi milionů spokojených návštěvníků ukradl figurku slona, který musel být nahrazen replikou.

V březnu 1970 zhlédla Třebechovický betlém i anglická královna Alžběta II. Po Sametové revoluci bylo v roce 1999 unikátní dílo prohlášeno národní kulturní památkou. A Josef Probošt? Posmrtně získal čestné občanství a pamětní desku. Zdalipak by ho manželka pochválila?