Polička, královské město ze třináctého století. To ve zdejším svatojakubském kostele se Bohuslav Martinů (1890 – 1959) narodil. Ano, v kostele, přesněji řečeno v kostelní věži. Tatínek Ferdinand se totiž kromě řemesla obuvnického věnoval práci pověžného. Natahoval věžní hodiny, zvonil klekání, a především "držel stráž proti ohni ve dne i v noci".

V nevelké věžní místnosti, kde celá rodina bydlela, také 8. prosince 1890 malý Bohuslav přišel na svět. Zůstal zde dalších dvanáct let. Nejen s otcem a matkou, ale rovněž se dvěma sourozenci a "dědou", ševcovským pomocníkem, vypomáhajícím v domácnosti. Přes den v pokojíku o sedmnácti metrech čtverečních (plus malá kuchyňka) přebýval navíc ševcovský učeň a chůva.

Rodná skladatelova světnička, zařízená dobovým nábytkem dle vzpomínek matky a sestry, je ostatně přístupná i dnes – tedy pro toho, kdo zdolá zdejších 192 schodů. Z ochozu věže je krásný výhled na město i okolí. Ne náhodou přirovnával Martinů svatojakubskou věž k majáku.

Není divu, že neobvyklý životní prostor spolu s hudbou, stoupající zdola z chrámu, zapůsobil na vnímavou chlapcovu mysl nesmazatelným dojmem. "Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství…," vzpomínal.

Šestiletý Bohuslav se učil hrát na housle u poličského krejčího, v patnácti pak veřejně účinkoval na místních společenských akcích. Úspěšně, neboť mu rodné město poskytlo stipendium ke studiu na Pražské konzervatoři.

Vyhazov z konzervatoře a Paříž zaslíbená

Tam ovšem Martinů zrovna neprospíval. Praha nabítela šestnáctiletému mladíkovi nejedno rozptýlení, naštěstí především hudebního rázu. Zaujala ho francouzská impresionistická hudba a přehrávání skladeb na housle jej tak už tolik nelákalo. Snažil se o vlastní komponování. Zkusil ještě klavír a varhany, nicméně v červnu 1910 byl pro "nenapravitelnou nedbalost" z konzervatoře vyloučen.

Přesto později působil jako houslista v České filharmonii a soukromě studoval skladbu. Lákala jej však "sladká Francie", a tak odjel v roce 1923 do Paříže, kde pokračoval u skladatele Alberta Roussela. Tam nadšeně vstřebával novinky.

Francie byla po válce jiná, ale stále inspirativní. Nově vládla hudba protimpresionistické "Pařížské šestky", Stravinskij a také jazz, s nímž Martinů lehce koketoval (Jazzová suita, balet Kuchyňská revue). Z dadaistických podnětů vznikla miniopera Slzy nože.

Při krátkém pobytu doma složil Martinů v roce 1924 neobvyklé dílko Half-time, Poločas. Ano, tušíte správně, jde o fotbalové téma! Jeho prvním světovým úspěchem se stala Vřava (La Bagarre), poprvé provedená v roce 1927 v Bostonu.

Velkou inspirací mu byla lidová hudba a tanec (pantomimický Špalíček) a baroko (Dvojkoncert, Concerto grosso). Na motivy středověkých her vznikl cyklus Hry o Marii, úspěch měla i komická opera Veselohra na mostě či fantazijní Julietta ("vlastně jakýsi bizarní sen") s neklamnými znaky surrealismu a symbolismu. Zájmy poličského rodáka byly prostě více než široké, a hudba Bohuslava Martinů pronikla ve třicátých letech minulého století do světových orchestrů po celém světě.

Zde je má adresa

Martinů se však nevěnoval pouze hudbě. V rocre 1926 se v Paříži seznámil s "francouzskou švadlenkou" a budoucí manželkou Charlottou Quennehenovou (1894 – 1978), a to dosti originálním způsobem – po zhlédnutí cirkusového představení jí beze slova vložil do ruky papírek se svou adresou. Charlotta později vzpomínala, že šlo o "nejodvážnější čin, jaký kdy udělal".

Za pět let se vzali. Charlotte byla extrémně plachému Martinů, často neschopnému vyjít na jeviště po premiéře vlastní skladby, nezbytnou oporou. Neměla sice vzdělání, ale byla přirozeně bystrá a o svého nepraktického muže se starala po celý život. Měla pochopení pro jeho tvorbu, ba co víc, její zvláštností a nevšedností byla okouzlena. "Bohuš byl pro mne brzy květem v zimě, fatou morganou v poušti. Byl únikem z denního kolotoče práce a povinností, byl mým okouzlením, byl výletem do světa pohádek," nechala se slyšet.

Lásky nad Seinou

Město nad Seinou ostatně učarovalo i dalším přítelkyním Bohuslava Martinů, baletce Zoře Šemberové a dirigentce "Vitce" Kaprálové. Vítězslava Kaprálová (1915 – 1940) byla extrémně talentovanou mladou ženou z brněnské hudební rodiny. Už v patnácti letech se rozhodla pro studium skladby a dirigentství, což bylo tehdy něco pro ženu zcela neobvyklého. Ve svých dvaadvaceti letech dirigovala Českou filharmonii, hrající její vlastní Vojenskou symfonietu. Skladbu věnovala prezidentu Edvardu Benešovi, který jí osobně poděkoval.

A Bohuslav Martinů? V Paříži se nadané české stipendistky ujal, jejich vztah učitel – žák ovšem záhy přerostl v hlubší. Budoucnost však neměl, Martinů byl ženatý a Kaprálová zasnoubená. Nakonec se Vitka provdala za Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy. Svatba proběhla v dubnu 1940, bohužel již v červnu téhož roku zemřela pětadvacetiletá dirigentka v nemocnici v Montpellieru na tuberkulózu.

"Nebyla kráska, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ," napsal o své ženě Jiří Mucha. A Martinů i po letech vzpomínal: "Byla nám vyrvána na samém začátku života, a je to jedna z věcí, jež dodnes nemohu ani pochopiti, ani si vysvětliti…"

S baletkou Zorou Šemberovou (1913 – 2012) se Martinů setkal ještě před vztahem k Vítězslavě. Seznámili se jak jinak než v Paříži, a dobře si porozuměli. Spojovala je láska k hudbě a divadlu, na kterou si vyměňovali názory i písemně.

Vztah však hranici přátelství nikdy nepřekročil. "Některé z jeho kompozic mne budou provázet do konce mých dnů," napsala později Zorka ve své knize Na šťastné planetě v části věnované Bohuslavovi Martinů.

Návrat domů nevyšel

Počátkem války se vydali manželé Martinů vyhledat azyl v jižní Francii, kde se snažili o sehnání pasů a víz, po obsazení Paříže prchli docela dobrodružně do USA. Lisabonská loď, na kterou se měli původně nalodit, opustila přístav těsně před jejich příjezdem, a další dva měsíce museli čekat na jinou. Do USA vypluli teprve v březnu 1941.

Začátky za oceánem nebyly příliš lehké, i když přátelé jim pomáhali. "Zpočátku jsme si nemohli na New York zvyknout," píše Charlotta, "nekonečnost ulic a domů nás tížila". Martinů v New Yorku vyučoval a skládal, teprve tam se pustil do symfonií. A těšil se na návrat domů.

V červenci 1946 však utrpěl vážný úraz hlavy při pádu z balkonu. Rekonvalescence trvala dva roky, a tak mohli manželé opustit USA teprve v létě 1948. V Československu mezitím za podezřelých okolností zemřel Jan Masaryk, blízký Bohuslavův přítel. Zděšený Martinů, obávající se dalšího vývoje, se raději na podzim vrátil do Spojených států.

Komunisté převzali moc a on se už domů nepodíval. Stesk po domově vložil do menších děl jako je kantátový cyklus Otvírání studánek (1955) či Legenda z dýmu bramborové nati (1956).

Komponoval na velké náměty světové literatury (Gilgameš, Ariadna. Řecké pašije). V roce 1957 ho pozval švýcarský dirigent a mecenáš Paul Sachere na statek v Liestalu poblíž Basileje. Martinů pozvání přijal a zůstal zde už natrvalo až do 28. srpna 1959, kdy zemřel na rakovinu žaludku.

Teprve v roce 1979 se Bohuslav Martinů vrátil natrvalo domů. Odpočívá vedle své ženy Charlotty na hřbitově v rodné Poličce.