Bohuslav Reynek (1892 – 1971), jediný syn statkáře Bedřicha Reynka z Petrkova u Havlíčkova Brodu, se narodil 31. května 1892. Obecnou školu absolvoval ve Svatém Kříži, poté pokračoval na jihlavské reálce. Tady jej silně ovlivnil pozdější docent dějin umění Max Eisler, který v chlapci probudil zájem o literaturu a výtvarné umění.

Dominantní otec si ovšem přál něco jiného. Bohuslav měl nastoupit na zemědělský obor pražské techniky, ale pro povolání agronoma opravdu vlohy neměl. Poslechl, avšak vydržel na škole pouhý půlrok. Vrátil se domů, ale zakrátko opět odjel, tentokrát do Bretaně, která jej zcela okouzlila. Poprvé uviděl moře. Strávil zde několik zimních týdnů plných deště a mlhy, což mu naprosto vyhovovalo. Stravoval se v místním hostinci, odkud si přivezl i kuriózní vzpomínku: do již hotové polévky spouštěl hospodský nad stolem zavěšenou lojovou kouli kvůli omaštění. V horkém vývaru tak ve velkém končily i neopatrné mouchy, které nestihly uletět z chutného lojového zákusku.

Po návratu domů se Bohuslav zabydlel v prázdných pokojích statku (rodiče se odstěhovali do Jihlavy), maloval a psal. "Krásně se tu poustevničilo. Mám na ta léta vzácné vzpomínky. Podzimní večery byly navštěvovány myšmi. Chroustání pod podlahou bylo idylické. Ale když se setmělo, myši vylezly a nastal rej. Podsvětní, chlupatý, skandovaný prudkými pády a drápkatou kresbou po prknech. Směs strachu, půvabu, 'mene tekel' vousatých hubiček s bílými zoubky," vzpomínal.

S budoucí manželkou se Reynek seznámil přes poezii

V roce 1914 se Reynek seznámil s katolicky orientovaným vydavatelem Josefem Florianem (1873 – 1941). Ze Staré Říše přicházeli k českému čtenáři Rilke, Kafka, Chesterton, Zeyer, Deml a další. Reynek překládal z němčiny a francouzštiny, psal a ilustroval. Vydával vlastní edici Sešity poezie, spolupracoval s Josefem Čapkem a Vlastislavem Hofmanem. Ve dvacátých letech vystavoval ve Francii, kde jeho lepty, kresby a pastely přijali velmi dobře. Však pro něj byly i zdrojem obživy.

První básně mu vyšly v Moderní revui. Zprvu ovlivněný expresionismem, přechází Reynek postupně k motivům přírodním a především křesťanským. Celkem po sobě zanechal devět básnických sbírek a dvě knihy básní v próze. Veršům ostatně vděčí také za svou životní družku. Když v roce 1923 objevil dílko Ta vie est lá... neznámé francouzské básnířky Suzanne Renaudové (1889 – 1964), byl nadšen a požádal autorku o svolení k překladu. Začali si dopisovat a výsledkem byl 13. března 1926 sňatek v kostele sv. Josefa v Grenoblu, ovšem až po třech letech Bohuslavova přemlouvání.

Autoportrét Bohuslava Reynka z roku 1938. | zdroj: Profimedia

Suzanne s manželem střídavě žili ve Francii a v Čechách. Zimní období trávili v Grenoblu, léto na petrkovském statku, kde se nakonec trvale usadili v roce 1936 po smrti Reynkova otce. Bylo totiž nutné se ujmout správy statku.

Na Vysočině poutala Francouzka z vyšších kruhů pozornost místních, třeba když si vzala k rybníku slunečník. Ostatně ani Reynek zrovna nezapadal. Venkov sice miloval, sedláckou mentalitu však neměl a statek příliš spravovat nedokázal. Syn Jiří jej později výstižně nazval továrnou na iluze – "nějak to prostě půjde".

Manželé Reynkovi si svá díla překládali navzájem

Kromě nepříliš úspěšného "statkaření" se manželé věnovali literatuře.  Bohuslav překládal práce své ženy a naopak, Suzanne navíc zpřístupnila francouzským čtenářům další české básníky jako Františka Halase či Vladimíra Holana a udržovala kontakt s francouzským sběratelem pohádek a lidových příběhů Henri Pourratem (Kašpar z hor). Jeho díla později překládal syn Jiří Reynek (1929 -2014), který spolu se svým o rok starším bratrem fotografem Danielem (1928 – 2014) nezapřel zděděné umělecké nadání po rodičích.

Socialistický stát ovšem přisoudil bratrům role řidiče nákladního auta a krmiče vepřů, a tak bylo jejich dílo, podobně jako manželů Reynkových, rehabilitováno teprve po roce 1989. Oba bratři zemřeli v roce 2014, pouhé tři týdny po sobě.

Za druhé světové války byl Petrkov zabrán nacisty a rodina donucena k vystěhování. Nové útočiště nalezla ve Staré Říši u dětí Josefa Floriana. Po válce byl zdevastovaný statek Reynkovým navrácen, ne však nadlouho. Roku 1948 byl zestátněn a Bohuslav Reynek se stal zemědělským dělníkem "na svém". Uzavřel se ještě více do sebe, a pokud mohl, tvořil. "Zevně je u nás na smrt smutno. Dvůr stále plný lidí ze vsi, kteří se nudí, lomozí, atd. - nikdy nevíš, co si ještě vymyslí - realizovat mohou vše. Zatím zabíjejí selské koně, lepší kousky si vykrajují a ostatek vaří slepicím. Tak se za nás pomodli a nezapomeň." (z dopisu Terezce Sumové, 25. 2. 1960)

"V Petrkově u Havlíčkova Brodu žije v rodném svém domě básník a malíř Bohuslav Reynek. Byl to kdysi krásný a velký selský dvůr, dnes je to smutná zřícenina, dvůr plný bahna a močůvky, drolících se zdí, vetché střechy, rozpadávající se okna. Státní statek. Po zabrání majetku mu zbylo jen stádo ovcí, jejichž pasením se živil. Nyní dožívá svůj život v tomto bědném zbytku domova, v chudobě, meditaci a modlitbách, a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů," napsal malíř Jan Zrzavý.

Na poslední cestu vyprovodily Reynka vlaštovky

V šedesátých letech se blýská na lepší časy a Reynek dostává nepatrný důchod. Bohužel v roce 1964 umírá Suzanne. Do Grenoblu se už nepodívala a nedožila se ani "znovuobjevení" svého muže. Téhož roku je totiž Reynkovi po letech dovoleno vystavovat. Osamělý básník, žijící na Vysočině ve františkánské chudobě, se stal tak trochu "šlágrem". Výstav se ovšem neúčastnil a ze své samoty se nedal příliš vyrušovat.

Zájem především mladých umělců (Ivan Diviš, Jiří Kolář či undergroundový Ivan Martin Jirous) s sebou nesl i mírné finanční polepšení. "Posílám ti nějakou grafiku, nalož s tím, jak uznáš. Co nemáš, a líbilo by se ti, to si ponech... Kdybys tam někoho měla, kdo by nemohl zaplatit, a měl na něco chuť, tak mu to dej zadarmo," napsal tehdy Reynek.

Vyšlo i něco z jeho poezie. Vydání Odletu vlaštovek, svého vrcholného díla, se ale už nedočkal. Kvůli postupující normalizaci byla sazba připravená k tisku rozmetána. Světlo světa verše spatřily teprve v mnichovském exilovém vydání, a poté po sametové revoluci.

"Odlétají vlaštovice, mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu." (B. Reynek: Odlet vlaštovek)

Osmadvacátého září 1971 umírá Bohuslav Reynek ve svém Petrkově. Uložen je po boku své ženy a rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži. "Když pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěžkány vlaštovkami snad z celého Petrkova. Až když průvod přešel, nastal odlet vlaštovek," vzpomíná spisovatelka a dramatička Věra Provazníková, jedna z Reynkových nejbližších z posledních let.

Tak jako ona si mnohý z nás řekne i dnes: "Pan Reynek byl pro mne Zjevením."