Poslanecká sněmovna v minulém týdnu projednávala hned několik novel zákonů, u kterých si lze všimnout, kdo s kým v poslanecké sněmovně spolupracuje a jaké je tam rozložení sil. Vládní novela zákona o veřejném ochránci práv rozšiřující jeho pravomoci tak byla vrácena zpátky do druhého čtení, přestože je obsažena v koaliční smlouvě a ve vládním prohlášení.

Naopak i koaliční poslanci umožnili, aby prošel pozměňovací návrh poslance Martina Plíška (TOP 09) k novele zákona o politických stranách, který stanovuje, že stranám mohou poskytovat úvěry pouze instituce registrované Českou národní bankou, tedy zejména banky. Tento návrh přitom působí jako jasná snaha zabránit předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi, aby půjčoval prostředky svému uskupení tak, jak to dělal v minulosti.

Dalším velkým tématem je novela o střetu zájmů, kde poslanec Jan Chvojka z ČSSD přichází se svým pozměňovacím návrhem, jehož cílem je zamezit tomu, aby člen vlády zároveň vlastnil média či byl ovládající osobou v obchodní korporaci. Návrh podporovaný sociální demokracií upravuje, že pokud se ministr či ministryně svého podílu ve firmách nevzdá, uvedené společnosti se nebudou moci ucházet o státní dotace.

Koaliční vztahy horší než třídní boj

Zdá se, že vládní koalice se dostala do situace, kdy se už vůbec nelze spoléhat na to, co je nebo není v koaliční smlouvě. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) s poukazem na to, jak se poslanci z hnutí ANO postavili k novele zákona o veřejném ochránci práv, poprosil koaliční partnery z ANO, aby už nikdy nebrečeli, že nějaká z vládních stran nedodržuje koaliční závazky.

Fungování koalice se v této souvislosti posmíval dokonce i komunistický poslanec Pavel Kováčik, který zavzpomínal, jak se v 90. letech ve sněmovně říkávalo, že koaliční vztahy často bývají horší než třídní boj. Miroslav Kalousek (TOP 09) zase kroutil hlavou a stěžoval si na to, že je jako opoziční politik zmatený a žádal koaliční partnery, aby se dohodli. 

Koalice tedy funguje dál, nikdo z ní neodchází, nerozpadá se, ale jednotlivé vládní strany se soustředí jen samy na sebe a své vlastní priority. Loajalita ke společnému programu vyprchává a podpora bodů z vládního prohlášení a koaliční smlouvy se domlouvá ad hoc. Rozdělení na vládu a opozici se rozmazává a v mnoha případech už přestává platit.

Jak utopit inženýra Babiše

Přesto by bylo velmi zjednodušené vidět celou situaci tak, že se Babiš stále více ocitá v izolaci a vše směřuje k tomu, že i kdyby příští volby do sněmovny vyhrál, nebude mít s kým vládnout, protože všichni ostatní se spojí proti němu.

Hlavní slabinou všech snah oslabit Andreje Babiše je důvěryhodnost jeho soupeřů. A už nezáleží na tom, zda se proti předsedovi ANO postupuje pomocí účelově schválené legislativy, která ho má co nejvíce omezit, nebo se vytváří dlouhodobá spojenectví tradičních oponentů, jejichž cílem je dosáhnout toho, aby Babiš v příští sněmovně zůstal sám bez spojenců jako kůl v plotě a raději než svoji přítomnost v opozici, volil odchod z politiky. 

Pokud vyjdeme z toho, že úspěch majitele Agrofertu v minulých volbách byl výsledkem nejenom deziluze z Nečasovy a Kalouskovy vlády, ale také vyjádřením nespokojenosti s tím, jak u nás politické strany a politika jako taková fungovaly posledních více než dvacet let, je třeba si položit otázku, co se v tomto směru za poslední tři roky změnilo. Co strany dělají pro to, aby napravily stav, ze kterého Babiš doposud těžil?

Kdo jinému jámu kopá...

To neznamená, že se tradiční strany nemají proti hnutí ANO spojovat a rovněž to není argument proti legislativě, která by měla bránit koncentraci politické, ekonomické a mediální moci, ale pokud tato snaha není doprovázená i změnami uvnitř jednotlivých stran, tak jednoduše řečeno kulhá na jednu nohu a v konečném důsledku se jim to může ošklivě vymstít a posílit Andreje Babiše, proti kterému brojí.

Navíc dostat předsedu hnutí ANO do takové izolace, aby i v případě své výhry v příštích sněmovních volbách neměl s kým sestavit vládu, nemusí být vůbec tak snadné, jak to vypadá. Předně stále ještě nevíme, jaké strany se do poslanecké sněmovny dostanou. A nutno dodat, že to ani hned tak vědět nebudeme.

Připomeňme, že když se v říjnu 2013 konaly volby do dolní komory parlamentu, ještě v červnových průzkumech vůbec nefiguroval ani Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, ani hnutí ANO Andreje Babiše. Klidně se tak může stát, že se do sněmovny dostanou strany či hnutí, které jsou dnes naprosto okrajové nebo o nich ještě pořádně nemáme potuchy.

A pak je také řada stran, o kterých sice víme, že existují, ale zatím příliš nepočítáme s tím, že by v příštích volbách mohly uspět.

Andrej není Jirka

Do úvahy o naprosté izolaci předsedy hnutí ANO je tak třeba zahrnout nejen strany, které jsou ve sněmovně nyní. V tomto smyslu vůbec není jasné, zda kromě komunistů, o kterých se v této souvislosti hovoří, se k nějaké podobě spolupráce nakonec nenechají zviklat třeba i lidovci nebo jejich část.

Současně je ale nutné přemýšlet rovněž o tom, zda vůli izolovat Babiše sdílí také všechny možné úsvity, alternativy, bloky a podobně a nejenom ony, myslet musíme také na Svobodné, Piráty či hnutí Starostové a nezávislí.

Zkrátka každý, kdo v současné době sní o tom, že se Babiše podaří uvrhnout do postavení, kdy nebude mít s kým vládnout, musí být dosti opatrný. Nakonec už jen samotná situace, kdy vyhrajete volby a máte ostatním co nabídnout, může leckoho zlákat.

Ano, známe případ Jiřího Paroubka, kterému to nebylo co platné, ale Andrej není Jirka a přeci jen možnosti majitele Agrofertu jsou o něco větší než tehdejšího napříč médii, umělci i studenty velmi neoblíbeného Paroubka, takže i když to tak nemusí zatím vypadat, koaliční potenciál Babiše může být o dost větší než ten svého času dosti izolovaného Jiřího Paroubka.