Tahanice a spory uvnitř pražské koalice jsou zajímavé i z toho důvodu, že se zde ukazuje, jakým způsobem je Pirátská strana schopná fungovat v ne úplně jednoduché a harmonické koalici a nakolik vůbec dokáže vycházet s koaličními partnery, se kterými se její zástupci v mnohém neshodnou, a nutně tak mezi nimi propukají různé konflikty a třenice.

Tahle škola, na které si mohou vyzkoušet a natrénovat, jak v podobné situaci obstát, je pro Piráty nanejvýš potřebná a užitečná a je dost pravděpodobné, že se jim do budoucna bude více než hodit. Byť je otázka, jak velkou cenu za to zaplatí.

Piráti si mohli většinu problémů v Praze ušetřit, kdyby primátorský post přenechali Janu Čižinskému z Prahy sobě nebo Jiřímu Pospíšilovi ze Spojených sil pro Prahu. Tím, že trvali na funkci primátora a posléze se jim podařilo ji získat, se vystavili riziku, že pokud koalice skončí, hlavní díl viny ulpí na nich.

Leckdo pak může dojít k závěru, že Piráti na takhle náročné pozice ještě nejsou dostatečně zralí, zkušení a připravení, a část jejich vlažnějších příznivců pod vlivem debaklu městské rady vedené Piráty může znejistět. A už není tak důležité, nakolik by v tom byli nevinně a zda jejich partnerům zkrátka nescházela vůle koalici udržet. Jednou si vybojovali primátorský řetěz, a tím pádem nesou hlavní odpovědnost za vládu v Praze a existenci koalice.

Přitom již od počátku bylo zřejmé, že komunikace v pražské koalici nebude jednoduchá, koaliční partneři budou mít na řadu záležitostí odlišné pohledy a zároveň budou mít ambici Zdeňka Hřiba na postu primátora vystřídat. Navíc v situaci, kdy je v opozici vítězná ODS a hnutí ANO, kteří se rovněž na vládnutí v Praze chtějí podílet, takže Piráty má v koalici případně kdo nahradit.

Magistrátní procházka růžovým sadem

Kdyby se Piráti už na začátku vzdali primátorské funkce ve prospěch Prahy sobě nebo Spojených sil pro Prahu, sice by to mohlo být vykládáno jako jejich slabost či nedostatek sebedůvěry, že ačkoli ve volbách dopadli lépe než zmiňovaná uskupení, na vedení hlavního města si netroufají. Na druhou stranu by se na to rychle zapomnělo a Piráti by se vyhnuli nebezpečí, že příliš rychlý vzestup nezvládnou a rozpad pražské koalice nebo nucený odchod jejich primátora (v případě, že by v koalici zůstali a vyměnil se jen Hřib) vrhne stín na partaj jako takovou.

Pokud by se hned po volbách stali řadovým členem koalice, nebyli by vystaveni zdaleka takovému tlaku a o zkušenost s vládnutím ve městě s velkým rozpočtem a s řešením složitých koaličních vztahů, které ještě komplikuje značná mediální pozornost a skutečnost, že šéf zastupitelského klubu Spojených sil pro Prahu Pospíšil je také předsedou TOP 09, by stejně nepřišli.

Vzhledem k tomu, jak prozatím vypadá jejich politické angažmá v Praze, měli by Piráti už nyní uvažovat o své budoucnosti na celostátní úrovni a případné účasti ve vládě. Pirátská strana se v aktuálních průzkumech objevuje v pořadí jako druhá před Občanskou demokratickou stranou (v posledním volebním modelu CVVM, šetření společnosti Median i průzkumu agentury Kantar CZ pro Českou televizi).

Pokud by si Piráti takovou pozici udrželi a za určitých okolností, které mohou nastat, se jejich předseda stal premiérem, sestavovali by vládu a museli by vycházet s vládními partnery, by se koaliční soužití v Praze oproti tomu mohlo zpětně jevit jako procházka růžovým sadem.

Divoká, roztodivná a početná vládní koalice

Už jen to, že by Piráti byli v čele vlády a museli se shodnout na programu třeba s ODS, lidovci, TOP 09 a hnutím STAN, působí jako takřka neřešitelný úkol. A to mohou nastat ještě divočejší, roztodivnější a možná i početnější vládní konstelace (například za účasti sociálních demokratů nebo nějaké nové partaje, která by do té doby mohla vzniknout) tažené snahou vyšoupnout z kabinetu hnutí ANO a Andreje Babiše.

Aby Piráti něco takového zvládli, museli by sami sebe významně upozadit, protože jakýkoli výraznější počin by se velmi snadno mohl stát zdrojem koaliční krize. A nejen to. Potíže by dělalo cokoli, co by nebylo dostatečně předjednáno nebo kde by došlo ke zmatku či nedorozumění ohledně dohodnutého postupu.

Na úrovni celého státu by pak bylo ještě mnohem obtížnější nalézt společnou řeč, co se týče vládního programu. Už jenom když nahlédneme do programových dokumentů Pirátů a občanských demokratů, je zjevné, že shoda mezi nimi se nebude hledat snadno. Přitom právě soulad této dvojice by byl pro vznik a existenci koalice, která by nestála na hnutí ANO, klíčový.

Jedním ze zdrojů rozepří se mohou stát reformy, ke kterým by ráda přistoupila ODS. Před časem přišla s pěti prioritními reformními politikami: daňovou reformou, důchodovou reformou, reformou státu, reformou vzdělávání a politikou životního prostředí. Předseda občanských demokratů Petr Fiala k nim na webu strany uvádí: "Pět reformních priorit ODS reprezentuje naši víru v to, jak má vypadat efektivní stát, a naše odmítnutí představy státu, ke které směřují socialisté a komunisté."

Pestré smrkové monokultury

ODS chce mimo jiné snížit daně, zrušit superhrubou mzdu a zavést patnáctiprocentní daň z hrubé mzdy, snížit sociální pojištění, zakotvit tzv. daňovou brzdu, která by stanovila nepřekročitelný strop daňového zatížení a zamezila dalšímu zvyšování daní. Kromě toho by občanští demokraté rádi snížili strop pro sociální odvody, zmenšili závislost na státním pilíři důchodového systému a zajistili více soukromých peněz v penzijním systému.

Co se týče životního prostředí, ODS chce jeho rozumnou ochranu. Předseda Fiala k tomu dodává "Nechceme přeměnit zemi na výrobní linku nebo jeden lán řepky. Odmítáme módní ekologické kampaně, ale chceme předat krajinu dalším generacím stejně pestrou a zachovalou jako dnes." Bohužel není z toho jasné, jakým způsobem hodlá strana udržet usychající smrkové monokultury, případně čím je chce nahradit při zachování stejné "pestrosti".

Otázka je, do jaké míry by se Piráti, ODS a další strany dokázaly shodnout na těchto nebo jiných významnějších změnách, nebo zda by raději v zájmu udržení koalice nedělaly vůbec nic. Pirátské straně, ODS a dalším partajím, u kterých přichází v úvahu společná vláda, tak nezbývá nic jiného, než aby již nyní hledaly styčné plochy svých programů a myslely na to, v jak složité situaci by se mohly ocitnout, kdyby po příštích sněmovních volbách spolu skončily v jednom kabinetu.

Pokud by se Piráti v následujícím volebním období ocitli ve vládě a navíc by získali post premiéra, hlavní výzvou pro ně bude udržet vládní koalici pohromadě a zabránit tomu, aby se rozpadla. Dění na pražském magistrátu ukazuje, jak obtížné to může být.

Nová vládní koalice by v takovém případě byla docela nesourodá a její členy by spojoval především nesouhlas s tím, aby vládlo hnutí ANO s premiérem Babišem. Aby taková vláda byla funkční a nestala se jedním velkým průšvihem, vyžádá si to značné úsilí a přípravu, kterou nelze podcenit.