Stéphanie de Beauharnaisová byla dcerou bratrance prvního manžela Josefíny Beauharnaisové, Alexandra. Ten skončil v roce 1894 během jakobínského teroru pod gilotinou. Vdova a matka dvou dětí Josefína se pak seznámila s ambiciózním Korsičanem a nakonec se za něj v roce 1896 provdala.

Poté, co se Napoleon v roce 1804 stal císařem, zamířila mladičká Stéphanie do Tuilerijského paláce, kde žila v luxusu a pohodlí. Zámek nicméně už dnes nestojí, v 70. letech 19. století vyhořel a později ho strhli. A Stéphanie v něm nakonec také dlouho nepobyla.

Provdali ji do Německa

Dívka se totiž stala figurkou na poli sňatkové politiky. Napoleon Bonaparte s Josefínou stále nemohli zplodit dědice, císař však chtěl manželstvím upevnit spojenectví s velkovévodou bádenským. Potřeboval "dceru", kterou by mohl provdat za tamního nástupníka, a Stéphanie byla po ruce.

V roce 1806 ji tak Napoleon adoptoval, podaroval titulem "francouzská princezna" a provdal za bádenského korunního prince Karla Ludvíka.

Karel Ludvík byl jen o tři roky starší - a flamendr. Zatímco se věnoval nevázanému životu ve své rezidenci v Karlsruhe, Stéphanie žila v Mannheimu. Domluvené manželství nebylo šťastné, pár však nakonec zplodil pět potomků.

Stéphanie, velkovévodkyně Bádenská | zdroj: Wikipedia.org

První dítě, dcera Luisa, se narodilo až v červnu 1811. Stalo se tak pouhé čtyři dny před smrtí bádenského velkovévody Karla Fridricha. Karel Ludvík zdědil titul a Stéphanie se stala velkovévodkyní. O rok později přivedla na svět chlapce, který zemřel 17 dní po porodu, aniž dostal jméno.

V roce 1813 pak Stéphanie porodila dceru Josefínu a v roce 1816 chlapečka Alexandra, který však žil pouhých sedm dní. Posledním dítětem šlechtického páru se stala Marie Amelie, narozená v roce 1818.

Právě Stéphaniino druhé dítě a první syn se o několik let později stalo předmětem spekulací ve velice kuriózní záležitosti.

Kdo byl záhadný chlapec?

Šestadvacátého května 1828 se v Norimberku objevil otrhaný, špinavý chlapec. Špatně se orientoval, hovořil nesouvisle, uměl se akorát podepsat a měl u sebe dva dopisy. V prvním psala jeho údajná matka, že otcem je voják jezdectva, který zemřel.

Druhý měl být od muže, který se o chlapce staral. Stojí v něm, že nikdy neopustil jeho dům, ale byl vychován v křesťanství a naučil se číst a psát. Dotyčný také psal, ať kluka vezmou buď k jezdectvu, nebo ať ho pověsí.

Záhadný, asi šestnáctiletý mladík se zpočátku uměl pouze podepsat - jménem Kašpar Hauser. Na nic pořádně neodpověděl a nakonec skončil jako tulák ve vězení v Luginslandské věži.

Později se nicméně ukázalo, že chlapec je v dobré fyzické kondici, rychle se učí a celkově prospívá. Z jídla však přijímal pouze chléb a vodu. Podivný případ vzbudil pozornost. Soudilo se, že se jedná o takzvané "vlčí dítě", Kašpar však nakonec předložil jiný výklad svého údajného osudu.

Tvrdil, že svůj dosavadní život strávil v malé, temné kobce, kde mu společnost dělaly jen dřevěné hračky. Spal na slámě a po probuzení míval u lůžka vodu a chléb.

Voda prý však občas chutnala hořce a on po ní pak upadl do spánku tak tvrdého, že když se probudil, měl vyměněný slamník a byl ostříhán, aniž by si čehokoliv všiml.

Hauser také tvrdil, že první člověk, s nímž byl v kontaktu, byl záhadný muž, který ho začal navštěvovat nedlouho před propuštěním. Dával si prý pozor, aby byl nepoznán, a naučil ho vést ruku tak, aby se uměl podepsat a později vstát, chodit a říct větu: "Chci být u jezdectva, jako byl můj otec." V zastaralém bavorském dialektu.

Hauserova divoká historka zájem o jeho osobu ještě podnítila a dostala se i za hranice země. Stejně tak rozjela různé divoké teorie. Podle nich měl být Hauser spjat s některým z panovnických či šlechtických rodů, a to včetně těch v Bádensku. Jiné zkazky zas popisovaly, že Hauser pochází z Uher. Už za jeho života však zaznívaly hlasy, že je prostě jen podvodník.

Kašpar Hauser | zdroj: Profimedia

Objevilo se i podezření, že Hauser je právě tím "zemřelým" nepojmenovaným chlapečkem, kterého Stéphanie porodila 29. září 1812 a který mohl být později vyměněn za umírající cizí dítě, aby následnictví získali jiní členové rodiny.

Hauser se později překvapivě rychle naučil číst a psát, měl prý výtvarný talent a dostal pomocnou práci v právnické kanceláři.

Zajímal se o něj i britský šlechtic, Lord Stanhope, který se snažil objasnit chlapcův původ a později také platil jeho výdaje. Rozkrýt tajemství Hauserovy minulosti se však nepodařilo.

Velice podivná napadení

Koncem 20. let Hauser oznámil dvě podivná napadení, během nichž utrpěl zranění, okolnosti však byly nejasné. Byl též psychicky nestabilní, trpěl prý velkými výkyvy nálad. V roce 1833 zemřel jeden z jeho patronů Anselm von Feuerbach. Hauser také doufal, že ho Lord Stanhope vezme do Anglie, což se však pořád nedělo.

Koncem roku se pak objevila další, finální záhada. Čtrnáctého prosince 1833 Hauser přišel domů s bodnou ranou v hrudi. Tvrdil, že byl napaden neznámým mužem v parku, který mu předal zmatený dopis podepsaný zkratkou. O tři dny později Hauser svému zranění podlehl. Pohřbili ho na městském hřbitově v Ansbachu a na náhrobek napsali: "Zde leží Kašpar Hauser, hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná."

Mnozí soudí, že zranění ze všech údajných napadení, včetně toho smrtelného, si Hauser způsobil sám. Podle některých názorů měl sklony k sebepoškozování. Možná však chtěl opět vzbudit pozornost, neboť zájem o jeho osobu klesal, a poranil se více, než zamýšlel.

Na sklonku 20. století byly provedeny testy DNA, které měly dokázat příbuzenství Hausera s někdejší bádenskou panovnickou dynastií. Nebylo potvrzeno ani vyvráceno. Sami potomci šlechtické rodiny pak nesvolili ke zkoumání ostatků Stéphanie a jejího miminka, jejichž těla leží v rodinné hrobce v Pforzheimu.

Během 19. století se také objevily dokumenty prokazující, že mrtvé tělo malého korunního prince vidělo dost svědků na to, aby mohlo být dítě vyměněno záhadnou "Bílou paní". Tou měla být podle nejslavnější historky přestrojená vévodkyně z Hochbergu, toužící připravit pole pro nástupnictví svých potomků.

I současní odborníci mnohdy míní, že Hauser byl podvodník, případně že trpěl bájivou lhavostí. Zvláštnost jeho příběhu a pozornost, která se kolem něj strhla, měla nicméně podporu i v tehdejším období romantismu, které přálo podobným výjimečným hrdinům. Mladík nicméně stále zůstává historickou záhadou - a v Ansbachu má dokonce i sochu.

Vedla důležitý salon

Velkovévodkyně Stéphanie ovdověla v pouhých 29 letech, necelé dva měsíce po posledním porodu.

Nikdy už se nevdala a byla prý svým dcerám oddanou matkou. Její potomci později žili v panovnických rodinách Rumunska a Jugoslávie, jsou jimi i současný belgický král Filip, lucemburský velkovévoda Jindřich I. a též Albert II. Monacký.

Sama Stéphanie vedla také důležitý salon v Mannheimu, kde se sdružovali umělci a intelektuálové. Koncem 40. let pak podporovala syna své příbuzné, Hortense de Beauharnaisové, který se později stal císařem Napoleonem III.

Stéphanie byla v Bádensku velice oblíbená, říkali jí "dobrá vévodkyně". Zemřela v Nice ve věku 71 let.

Socha Stéphanie v Mannheimu | zdroj: Wikipedia.org