Skoro se tomu nechce věřit, ale je to tak: Největší řeku na světě nepřetíná ani jeden jediný most.

Takovou zábavu ocení jak děti, tak dospělí. Ostatně, kdo by neměl chuť plácnout sebou někdy do pořádného bahna?

Lidská historie umí čas od času připomenout krutosti, vedle nichž blednou i nejbujnější fantazie mistrů hororu. Příkladem je nejnovější nález archeologického týmu na severu Peru: Dosud největší obětiště dětí na celém jihoamerickém kontinentu. Při zřejmě jediné události zde zemřelo na 140 dětí.

V neděli se v jihoamerickém Chile uskutečnily v mnoha ohledech výjimečné volby. Chilané v nich měli poprvé možnost hlasovat podle nového volebního systému, který umožňuje výrazně poměrnější zastoupení stran v obou komorách parlamentu. Starý systém zavedený ještě v dobách Pinochetovy diktatury totiž výrazně favorizoval dvě největší strany a zároveň mezi nimi podivně vyvažoval tak, aby ani jedna z nich nikdy neměla rozhodující většinu.

Michel Temer nikdy neměl stanout v čele největšího státu Latinské Ameriky. Šestasedmdesátiletého právníka a amatérského básníka libanonského původu si prezidentka Dilma Rousseffová zvolila za svého viceprezidenta, aby tak posvětila středovou alianci a v domnění, že jde o technokrata bez ambicí. Temer skutečně loajálně dostával své pověsti spolehlivé šedé myši až do minulého roku, kdy překvapivě využil politickou a ekonomickou krizi a významně přispěl k impeachmentu ženy, která ho přivedla do nejvyšších pater politiky.

Nemocnice v brazilském státu Roraima v posledních měsících bijí na poplach a naléhavě žádají o pomoc federální vládu. Kvůli narůstající krizi se už tak podfinancované zdravotnictví v jednom z chudších států Brazílie potýká s nedostatkem léčiv, personálu i místa v nemocnicích. Problémy přitom nesouvisí s novou epidemií viru zika nebo žluté zimnice, ale s přívalem zoufalých Venezuelanů, utíkajících z kolabujícího státu.

Venezuelou v posledních dnech otřásá zatím nejdramatičtější etapa dlouhodobé politické krize. Nejvyšší soud, kontrolovaný režimem prezidenta Nicoláse Madura, minulý týden odebral rozhodovací pravomoci parlamentu a fakticky z prezidenta učinil samovládce. Stačilo však jen několik dní a všechno je jinak.

Když v našich končinách někdo zmíní Aztéky, ve většině posluchačů zřejmě vyvolá představu bujné mexické džungle, kamenných pyramid a polonahých kněží přinášejících krvavé oběti svým exotickým bohům. To poslední, co by nás pod pojmem aztécká říše napadlo, je demokracie. Přesto se zdá, že přinejmenším určité prvky tohoto státního řízení byly v raně novověké střední Americe známé a rozšířené.