Argentina opět znárodňuje. Proč tentokrát?

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Kompletní znárodnění argentinské železniční sítě je zatím posledním ze série kroků, kterými se argentinské hlavy státu pokouší v 21. století zvrátit vlnu privatizací z 90. let ve strategických odvětvích. K opatření přispěly také tragické nehody na zanedbávané trati, souvisí to ovšem i s blížícími se prezidentskými volbami, které se konají na podzim.

Argentinská prezidentka Cristina Fernándezová vítá první várku čínských vlaků

Argentinská prezidentka Cristina Fernándezová vítá první várku čínských vlaků,zdroj: Profimedia.cz

Když dolní komora argentinského Kongresu v polovině dubna schválila další plány znárodňování, které se tentokrát týkaly železniční sítě, nemohlo to být pro nikoho velkým překvapením. Zaprvé proto, že se o programu znárodnění železnic mluvilo už nejméně od podzimu. A zadruhé obě poslední argentinské vlády výrazně znárodňovaly v různých oblastech. Ovšem kontext tohoto opatření je ještě širší.

Přímo konkrétní plán na znárodnění železniční sítě a zavedení monopolního postavení národního dopravce Ferrocarriles Argentinos vychází ze stále tragičtějšího stavu železniční dopravy v Argentině – a přímo navazuje na vyvrcholení z 22. února roku 2012, kdy vykolejený příměstský vlak zabil 51 lidí a více než 700 jich zranil na nádraží Once de Setiembre v Buenos Aires.

Zprivatizujte to všechno!

Železniční síť v Argentině je na tom opravdu špatně, řada úseků nebo bezpečnostních zábran neprošla renovací už více než 50 let a vagóny spolu s lokomotivami jsou mimořádně zastaralé. To vše v důsledku divoké privatizace v 90. letech, která dovolila soukromým dopravcům pobírat vysoké státní příspěvky bez povinnosti investovat do modernizace. Znárodnění železnic tedy není kontroverzní a podpořila ho také většina jinak velmi kritické opozice. Na rozdíl od některých podobných kroků v minulosti.

Vlna privatizací v 90. letech nezasáhla jen železnice, ale vlastně úplně všechno. Tehdejší ministr veřejných služeb Roberto José Dromi zodpovědný za privatizační plány proslul prohlášením, že ve státních rukách by nemělo zůstat vůbec nic. A tak se stalo.

Privatizovalo se rádio, televize, telefonní síť, mýtné brány, silnice a dálnice. Do soukromých rukou přešel národní letecký dopravce a státní firmy ze strategických oblastí jako energetika, petrochemický průmysl, lodní doprava, těžba ropy a plynu a dokonce sociální zabezpečení. To vše kvůli vysokým deficitům a stoupajícímu zadlužení. Ani těmito kroky se však nepodařilo zabránit státnímu bankrotu z roku 2001, který dostal zemi na kolena.

Zpátky do náručí státu

Když se v roce 2003 stal prezidentem Néstor Kirchner, již zesnulý manžel současné hlavy státu, politika opětovného znárodňování strategických odvětví se stala jedním z pilířů nové vlády, čemuž značně napomohla obvykle tragická finanční situace v privatizovaných firmách. Dalším důvodem byla závažná pochybení, třeba v případě systému vodovodů a kanalizací Agua y Saneamientos Argentinos (AySA), jejichž zahraniční majitel dovolil kontaminaci vody na jihu hlavního města a dlouhodobě zanedbával údržbu.

Jako první se do státních rukou vrátila pošta, následovalo rádio a právě vodovodní služby. K nejvýznamnějším případům znárodnění však docházelo za vlády současné prezidentky Cristiny Fernándezové Kirchnerové, které se podařilo vyvolat mezinárodní arbitráž svým rozhodnutím převzít 51 procent akcií ropné společnosti YPF tehdy vlastněné španělským Repsolem.

Krok přišel s odkazem na dlouhodobě se zadlužující YPF, které mělo pod vlivem Repsolu úmyslně zvyšovat ceny energie na mezinárodní úroveň a omezovat hledání nových nalezišť i těžbu ropy. Na znárodnění reagovala nejen společnost, ale také španělská vláda, která dokonce na Argentinu uvalila ekonomické sankce. Celý spor se nakonec podařilo ukončit dohodou a odškodněním v roce 2013.

Znárodňování jako předvolební kampaň

Dlouho očekávané znovu znárodnění železnic je tedy pokračováním nastaveného trendu vlád manželů Kirchnerových. Jeho provedení těsně před podzimními volbami v Argentině má však ještě jeden, čistě politický rozměr. Ministr vnitra a dopravy Florencio Randazzo totiž patří mezi dva hlavní soupeře o pozici prezidentského kandidáta uvnitř momentálně vládnoucí Fronty za vítězství (FPV). A zároveň je to oblíbenec dosluhující prezidentky Fernándezové, jenže v současnosti jen s velmi malou nadějí na vítězství.

Fernándezová a její nejbližší okruh včetně Randazza se potýká s rekordní nepopularitou kvůli sérii ekonomických a politických problémů. V zemi mimo jiné vládne rekordní inflace, Argentina se propadá do recese. Favoritem v rámci FPV je Daniel Scioli, guvernér provincie Buenos Aires všeobecně považovaný za kompromisního kandidáta středového ražení, jenž by mohl přilákat ovšem ve velmi špatných vztazích s Fernándezovou, která by si ráda udržela vliv i po volbách.

Pokud by se Scioli stal prezidentem, FPV by sice mohla zůstat u moci po další volební období, ovšem za cenu vítězství jiné frakce a možná konce toho, co se v argentinské politice obvykle označuje jako "kirchnerismus". Populární znárodnění železnic a vůbec zvýšení mediální pozornost pro ministra Randazza tak může být způsobem, jak o něm mezi veřejností zvýšit povědomí a zároveň maximalizovat jeho šance ve vnitrostranickém souboji, jenž vyvrcholí primárkami v srpnu.

Tagy: Argentina svět argentinská politika argentinská ekonomika

Zdroje: Vlastní