Masakr opět připomněl, v jaké atmosféře žije brazilská společnost dokonce i ve svém relativně bezpečném největším městě. V atmosféře permanentního strachu z násilí.

Není to tak, že by každému hrozilo bezprostřední nebezpečí – míra zločinnosti se extrémně liší nejen stát od státu v různých částech Brazílie, ale také uvnitř jednotlivých měst. Čtvrť od čtvrti. Moje čtvrť je například relativně klidná, sousedí však hned s dvojicí favel.

Dokonce i deset minut vzdálený areál nejslavnější Univerzity Sao Paulo je považován za rizikovou oblast. Před měsícem tam došlo ke znásilnění a kvůli počtu přepadení a krádeží se město rozhodlo rozmístit v okolí asi sedmdesát policistů.

S krádeží má zkušenost snad každý mě, a co se opravdu násilných činů týče, mnoho lidí si prožilo násilné přepadení u bankomatu nebo dokonce přímo u sebe doma – na ostatní mají vliv alespoň historky a silně medializované kauzy typu zmíněného masakru v Osascu a Barueri.

Nejčastější reakcí Brazilců je paranoia na všech úrovních. Obydlí Brazilců včetně chudších vrstev bývají obklopeny vysokými zdmi s ostnatým drátem. Nové obytné komplexy jsou pečlivě opevněné, vybavené kamerovým systémem, branami, strážními věžemi a samozřejmě hlídači působícími čtyřiadvacet hodin.

S nadsázkou by se dalo říct, že vysoká míra kriminality přispívá velmi nízké nezaměstnanosti v zemi. Několik směn hlídačů a strážných si najímají také banky, supermarkety a často obyčejní drobní obchodníci. Bezpečnostní agentury mají prostě žně.

A když už Brazilec musí vyjít na ulici? Rozhodně tak pokud možno neučiní v noci, nebo alespoň ne sám. I několik set metrů dlouhé přesuny jsou považovány za vysoce rizikové.

Většina obyvatel má nějaký svůj "zaručený recept" na to, jak nebýt okraden nebo přepaden. Spolužačka z univerzity mi s velkou pýchou tvrdila, že léta cvičí své pozorovatelské schopnosti, takže ji ještě nikdo nepřepadl, protože nebezpečí dokáže odhalit včas.

Nutností je nenosit u sebe víc než v přepočtu několik set korun hotovosti, díky čemuž je možné zaplatit v zemi kartou úplně cokoli, od slunečních brýlí na pláži po hot dog v pouličním stánku. A podobné žně jako bezpečnostní agentury zažívají poslední dobou lektoři bojových umění, stavějící svou reputaci na obraně proti zlodějům a kriminálníkům.

Trochu bizarně se paranoia projevuje také při cestách Brazilců do zahraničí. Bývá docela legrační, jak usilovně se drží velkých skupin lidí, nejraději jiných Brazilců, a jaký strach mají například z procházek po noční Praze.

Baťůžek obvykle drží vepředu a nikdy ho nesundají jen na jednu rameno, aby s ním někdo rychle neodjel na kole či na motorce. Cestují se starým mobilním telefonem a hotovosti se vyhýbají stejně jako doma, což jim zvlášť v Česku činí problémy.

Někdy se naopak ochromeni pocitem domnělého bezpečí utrhnou ze řetězu a odhazují veškeré zábrany, aby následně zjistili, že kapsáři a podvodníci se najdou i v Evropě, přestože pravděpodobnost zemřít následkem střelné zbraně je tu výrazně nižší.

Na život ve strachu reagují Brazilci i jinak. Jak se v brazilské společnosti nedaří vymýtit násilnou kulturu – Brazílie má v celkovém součtu největší počet vražd na světě – a jak média ukazují každý den jinou brutální kauzu, zvyšuje se počet případů "lidovou spravedlností".

Veřejný lynč rozzuřeným davem je stále častější odpovědí na všudypřítomný strach. Od roku 2011 včetně letoška bylo zaznamenáno na dva a půl tisíce takových incidentů. Před několika měsíci dav vysvlékl donaha, spoutal a doslova ukamenoval muže obviněného z pokusu o přepadení v baru v Sao Luís na severu Brazílie. O několik dní později v Belo Horizonte ubili člověka za obvinění z ukradení telefonu.

Podobně postupuje i policie zapojená do spirály násilných odplat, pomst nebo samozvaného trestání zločinců. Jednou z verzí incidentu v Osascu a Barueri je to, že šlo odvetné popravy, které provedli policisté.

Policejní "spravedlnost" často vykonaná na nesprávných nebo falešně obviněných přitom jen přidává k všeobecné atmosféře nebezpečí, jež může přerůst v něco horšího - do situace otevřené ač nevyhlášené války, rozežírající společnosti v takových zemích, jako je El Salvador, Honduras nebo Mexiko.

V tu dobu už tu snad nebudu.