V žaludku politikům leží zvláště Česká televize, zejména pak její publicistické pořady Reportéři ČT, 168 hodin, Newsroom, či Otázky Václava Moravce. Důsledkem je i to, že v Poslanecké sněmovně leží už šest neprojednaných a neschválených výročních zpráv o činnosti ČT a o jejím hospodaření.

Nejde o žádnou technikálii, ale o bič, kterým je možné hrozit – neschválení dvou zpráv za sebou rovná se možnosti rozpustit Radu ČT a tím i dospět k volbě nového ředitele.

Ve čtvrtek 17. října by se v Poslanecké sněmovně měly výroční zprávy projednávat, respektive schvalovat.

K neschválení zpráv opakovaně veřejně vyzval prezident Zeman, souhlasí s ním přinejmenším poslanci SPD a KSČM, kteří mohou shození zpráv zobchodovat například za podporu rozpočtu.

I když z výroků vládních politiků nyní  vyplývá, že se žádné demonstrativní neschválení zpráv nechystá, na čtvrtek je svolán na Malostranské náměstí happening s peticí za schválení výročních zpráv ČT. Pořadatelem je iniciativa Stojím za ČT.

Nevysíláte o chemtrails!

Na kritickém hodnocení práce novinářů, včetně těch z České televize, není samozřejmě nic špatného. Nikdo není neomylný – ani bez chyby.

Problém je v tom, že polemika a vyargumentovaná kritika založená na faktech, a ne na pocitech a dojmech, je žánr, který se v tuzemsku přestal pěstovat. Debatovat není sexy, doba sociálních sítí si žádá hádky, nadávky, urážky, nálepkování a emoce.

Co se protiví mému přesvědčení, neodpovídá vlastnímu pohledu na svět, je ke mně kritické, musí být v této logice někým objednané, zaplacené.  Stačí, když se novinář(ka) příliš neodbytně ptá a je to hned kampaň, korupce, účelovka (přičemž nejde jen o Babiše, jehož slovník již v tomto smyslu zlidověl).

V kurzu je nálepkování – tu někoho platí Soros, tu jsou reportéři havloidi, sluníčkáři a měli by se likvidovat, jak navrhuje nejvyšší ústavní činitel…

Na druhé straně se "odkrývá", co nám údajně novináři zamlčují (třeba, že nevysílají o chemtrails), televizní i rozhlasovou radu bombardují stížnosti na údajné šíření dezinformací, na nedostatečnou objektivitu a vyváženost, kterou si ale každý divák či posluchač vykládá po svém.

Na první signální míří i nápady na rušení koncesionářských poplatků, jak to prosazuje opět prezident Zeman, nebo aspoň "pro důchodce, zdravotně postižené, samoživitelky a další málo majetné skupiny", jak o tom uvažuje Andrej Babiš.

Jsou tu i návrhy na zestátnění televize (přímé navázání na státní rozpočet), jak o tom mluví třeba Václav Klaus jr. s tím, že ředitele České televize by měl jmenovat ministr kultury.

SPD slibuje, že do sněmovny podá zákon o zrušení koncesionářských televizních poplatků, protože je "ČT neobjektivní a nevyvážená". Tomio Okamura zároveň vypouští fámy o tom, jak jeho samotného i další členy SPD Česká televize bojkotuje (na příkladu údajného nezvaní do pořadu Interview ČT 24).

Jak ale doložila televize, zástupci SPD byli letos pozváni už 36 krát, účast přijali ale jen ve třech případech. Fakta jsou sice jasná a zná je i pan Okamura, ale podstatné je, že trochu toho bláta opět ulpělo.

Podle vzoru Veselý

Z podobné škatulky je i návrh komunistického předsedy Vojtěcha Filipa na to, aby novináři veřejnoprávních médií zveřejňovali majetková přiznání. Soudruh to myslí vážně, připravil v tomto smyslu novelu zákona o střetu zájmů.

Kdyby byli politici co k čemu, mohli už dávno schválit třeba rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu tak, aby mohl kontrolovat i hospodaření veřejnoprávních institucí. To se nestalo, místo toho pořád slyšíme, jak si televize žije se sedmi miliardami "našich peněz" a jak prý špatně hospodaří. Možná by poslanci měli ty zprávy o hospodaření ČT ve sněmovně oprášit a otevřít.

Pokud jde o Radu České televize, ta je zatím specifická v tom, že v jejích řadách ve srovnání s Radou Českého rozhlasu aktuálně prakticky chybějí podlézavé figurky plnící politická přání možná ještě dříve, než se vysloví. To se ale s jarem příštího roku velmi pravděpodobně změní. V radě se má obměnit hned šest členů.

Hlasem časů příštích budiž fakt, že v Radě ČT se už s podporou hnutí ANO a Trikolory (jejímuž předsedovi Václavu Klausovi juniorovi veřejně slíbil svůj hlas) vidí Luboš Xaver Veselý, toho času muž, který každý všední den externě moderuje (třeba takto) svůj pořad na vlnách Českého rozhlasu.

Pan Veselý proslul nekritickým vedením rozhovorů s lidmi jako je Okamura, Klaus, Babiš či Zeman. Svými nedávnými výpady na adresu České televize se stal rázem populární v pomyslné bublině "nesnáším Českou televizi a spol.", což se odráží v adoraci jeho osoby v příslušných skupinách na sociálních sítích, v článcích na Aeronetu, Parlamentních listech a jim podobných médiích či v pozvání do debaty na TV Barrandov mezi "kluky, co spolu mluví".

Prodejte nám Kavky

O pozornost se hlásí i noví radní RRTV, tedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Do takzvané "velké rady" se také nedostane jen tak někdo, je to tradičně politický obchod něco za něco. A tak nám v RRTV přibyla jména jako Ladislav Jakl či Vadim Petrov.

Ti s čerstvou silou vnášejí "falešnost" České televize do veřejného prostoru jako zásadní téma, aktivizují názorově blízké souputníky, zvyšují tlak. Do toho přicházejí i odborně se tvářící konference o médiích pořádané na půdě Poslanecké sněmovny, jejichž cílem však není si naslouchat, ale veřejně bičovat – opět především Českou televizi.

Těžko říct, zda je za tím vnitřní přesvědčení, či spíše snaha zavděčit se, upozornit na sebe, zalíbit se mocným. Případně developerským skupinám se záluskem na lukrativní parcely na Kavčích horách, jako když pan Petrov píše o tom, jak "Česká televize vlastní nesmyslně velký, neefektivní a nákladný areál na Kavčích horách" a popisuje "obrovské prázdné dlouhé chodby, nevyužívaná studia, prostory zející prázdnotou".

Když ne amatérismem, tak cílenou šikanou zavání to, že RRTV popotahuje televizi za to, že na citaci z vlastní výroční zprávy nedostal možnost reagovat Agrofert. Údajně jde o porušení zásad objektivity a vyváženosti podle mediálního zákona.

Volby do rad fungují nepokrytě podle politického klíče a zadání, nominace ze strany neziskovek typu Zahrádkáři Kersku je jen formálním fíkovým listem.

Nevítězí osobnosti ani experti, voleni jsou ti, kdo udělají, co se jim řekne, a zatlačí, když je potřeba. Což samozřejmě není v posledním čtvrtstoletí v Česku nic nového. Jenže teď mnohem více přituhuje a není dnes lepšího lakmusového papírku tuzemské demokracie než právě dění kolem České televize.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky