Zakladatel orlické větve Schwarzenbergů Karel I. Filip (1771 až 1820) se narodil 15. dubna roku 1771 ve Vídni jako druhý syn knížete Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu a Marie Eleonory z Öttingen-Wallersteinu. Druhorozenství jej předurčilo k vojenské dráze, na kterou vykročil coby šestnáctiletý mladík, když ho polní maršál a rodinný přítel Franz Moritz Lacy přizval k boji proti Turkům.

Zanedlouho se ukázalo velké Karlovo nadání pro "řemeslo". Za statečnost při obléhání pevnosti Šabac byl povýšen na kapitána a převelen do hlavního stanu slavného vojevůdce Laudona. Roku 1790 je přidělen k císařské tělesné stráži, o rok později již bojuje u dragounů v Nizozemí proti Francouzům. Za slavný jezdecký útok u Cateau-Cambresis je vyznamenán rytířským řádem Marie Terezie. Mladému veliteli, v pětadvaceti letech už zastávajícímu post generálmajora, se evidentně daří.

Karel Filip Schwarzenberg, olejomalba z Českého Krumlova | zdroj: Wikipedia.cz Navíc získává i dámu svého srdce, když se po několikaleté obapolné náklonnosti roku 1799 ožení s krásnou a duchaplnou Marií Annou z Hohenfeldu, kněžnou Esterházy. Manželství je šťastné a vzejdou z něj tři synové – Bedřich, Karel II. a Edmund Leopold. Právě jejich mimořádnému svazku a vzájemné korespondenci vděčíme za nezvykle upřímný obraz koaličních válek.

Vznik orlické větve slavného rodu

Jen pár týdnů po svatbě je novomanžel opět odvolán k bojům na Rýnu, a poté jmenován velvyslancem v Petrohradu. Rodině se může věnovat teprve po návratu z Ruska. Řeší se důležitá událost – rod Schwarzenbergů se poprvé v historii dělí na dvě větve. (Mimochodem po téměř dvou stech letech se obě části opět spojí v osobě nynějšího poslance Karla Schwarzenberga, bývalého prezidentského kandidáta.)

Staršímu Josefovi zůstane titul hlavy rodu a většina dominia, Karel Filip zakládá tzv. orlickou větev. Klidu na oblíbeném Orlíku si však dlouho neužije. Roku 1805 opět dochází k válečnému střetu s Francií, na jejíž stranu se přidává také Bavorsko.

Při bitvě u Ulmu se Schwarzenberg spolu s ostatními generály marně snaží přimět velitele Macka k ústupu. Zdaří se mu alespoň husarský kousek, kdy na poslední chvíli vyvede část jízdy spolu s arcivévodou Ferdinandem z obklíčení. Roztrpčeně píše své "Nany":

"Po pravdě, moje dobrá Nany, od prvních dní, kdy jsem viděl Macka při práci, jsem v něj ztratil všechnu důvěru. Viděl jsem, že mění třikrát denně plány, neposlouchá ničí rady, peskuje všechny, kteří mají odvahu mu protiřečit, a to dokonce, když je sám vyzval, aby vyjádřili svůj názor."

I v následné slavné "bitvě tří císařů" u Slavkova 2. prosince téhož roku zůstane Schwarzenbergovo a Kutuzovovo naléhání nezačínat předčasně bitvu nevyslyšeno. Jak Slavkov skončil, všichni víme.

Po další prohrané bitvě u Wagramu roku 1809 mění Rakousko radikálně svou politickou orientaci. Bývalý nepřítel Napoleon je nyní spojencem, a císař František mu dokonce nabídne ruku své dcery Marie Louisy. Karel Filip dosti neochotně střídá v diplomatických službách knížete Metternicha a odjíždí do Paříže, kde dostane za úkol připravit Napoleonovu svatbu s císařovou dcerou.

Neštěstí, které si vyčítá po zbytek života

Svatba proběhne bez problémů, avšak 1. června 1810 dojde po návratu novomanželů při slavnosti na rakouském velvyslanectví k tragédii. Na plese vypukne požár, jehož jedinou obětí se stane těhotná Karlova švagrová Pavlína, manželka bratra Josefa. V mylném domnění, že jedna z jejích dcer zůstala v sále, vrhne se matka devíti dětí v nastalé panice zpět. Její tělo naleznou až druhý den. Toto neštěstí si Karel Filip klade za vinu až do smrti.

bitva u Lipska | zdroj: Profimedia

Při Napoleonově tažení do Ruska je Schwarzenberg postaven do čela rakouského pomocného sboru, což přijímá vzhledem k nedávnému rusko-rakouskému spojenectví poněkud rozpačitě. Když později marně žádá u řeky Styr o posily, ještě netuší, že politická situace se opět proměnila, a ministr zahraničí Metternich již sdělil ruskému carovi, že spojenectví Francie-Rakousko není zase tak pevné. Schwarzenbergovo postavení se zhoršuje.

Obsadí Kobryň, ale mezitím už jej žádá o pomoc francouzská Velká armáda u Minsku. Když uhodí pověstné ruské mrazy, začne vyjednávat s Kutuzovem. Nakonec dovede z Ruska zpět domů 20 tisíc mužů, Napoleon pouze sedm tisíc.

Po selhání dalších mírových jednání je Karel Filip odvolán do Vídně. Rakousko je opět v protifrancouzské koalici, tentokrát rusko-prusko-švédské, a Schwarzenberg je zvolen vrchním velitelem všech spojeneckých vojsk. Jistě velká pocta, nicméně má své "mouchy". Nejenže jde o obrovskou zodpovědnost, každý z panovníků má navíc jiný názor na vedení války, carovi poradci občas dokonce mění Karlovy rozkazy. Ten chvíli uvažuje, že svou funkci složí, nakonec tak ale neučiní.

Úspěšný vojevůdce, který nesnášel válku

Po vítězné bitvě u Chlumce dojde ve dnech 16. až 19. října 1813 k proslulé "bitvě národů" u Lipska, kde je Napoleon poražen spojeneckými vojsky pod velením knížete Schwarzenberga. Karel Filip obdrží řadu vyznamenání a císař mu vylepší rodový erb. Kdo ví, zda by Bonaparte věnoval svého zlatého egyptského skarabea pro štěstí právě Schwarzenbergově ženě, kdyby tušil, že od té doby už bude vítězit jen její manžel ...

Vítězství ovšem poněkud hořkne pod obrovskými ztrátami na lidských životech. V řadách spojenců zahynulo na padesát tisíc vojáků, Francouzi ztratili šedesát tisíc mužů, dvacet tisíc pak padlo do zajetí. Ač se to zdá u celoživotního "vojáka z povolání" jako protimluv, Karel Filip si válku zdaleka neužíval. V mládí jej sice vojenské bitky těšily, čím byl však starší, tím více měl s válečným řemeslem morální problém. Vzhledem k silnému pocitu povinnosti ovšem poněkud neřešitelný.

Ještě z ruského tažení píše manželce: "Opakuji to zase, nehodím se k tomu, abych v tomto řemesle byl šťasten. Korunuje-li úspěch můj podnik, pojímá mě při tom hryzavý děs, přes krev a mrtvoly nikdy nejde cesta k mému štěstí. Je-li nějaké nebe a nějaké peklo, běda člověku, který dobře věda, co činí, odvažuje se otevříti tuto pravou Pandořinu skříň na své spolulidi." Nečekaná slova od proslulého vojevůdce.

Když Napoleon uprchne z Elby, musí Karel Filip zpět k vojsku. Definitivní klid zbraní nastává teprve po porážce u Waterloo 18. června 1815. Pokojného rodinného života si však kníže již dlouho neužije. Trpí úzkostnými stavy a je raněn mrtvicí, kdy ochrne na obě nohy a pravou ruku.

Dočasně mu pomohou Karlovy Vary, ale jeho stav se zhoršuje. Na jaře 1820 zkusí ještě štěstí u zakladatele homeopatie Samuela Hahnemanna, ale již 15. října téhož roku v pouhých devětačtyřiceti letech umírá. Jeho protivník Napoleon na Svaté Heleně jej následuje o několik měsíců později 5. května 1821.