Lidé se rozhodují podle toho, co vidí, respektive jaké dojmy to v nich vyvolává. Platí to i u volebních kandidátek. Když už politické strany a hnutí řeší jejich složení, soustředí se především na to, koho postavit do jejich čela. Nezřídka proto vytahují své lídry jako králíky z klobouku.

Co na tom, že dotyčný nemá s orgánem, kam kandiduje, žádné zkušenosti, že by na jeho místě mohli být jiní povolanější, že nemá ani moc společné historie s uskupením, za které kandiduje. A co na tom, že dost možná se už v žádných dalších volbách jedničkou na kandidátce nestane, protože celé své kouzlo a potenciál vyčerpá tím jedním politickým angažmá. Zkrátka lídr na jedno použití, jednorázová akvizice.

Na komunálních volbách do pražského zastupitelstva se tento princip ukazuje v celé své absurdní kráse. A nejde jen o hnutí ANO, které před čtyřmi lety kandidovalo v čele s Adrianou Krnáčovou a letos nakonec sáhlo po manažerovi a podnikateli Petru Stuchlíkovi. Patrik Nacher, kterého si členové pražského hnutí ANO do čela kandidátky vybrali původně, byl odsunut až na druhé místo.

Hlavní je příběh a asociace, které lídr vzbuzuje. V roce 2014 to byla sázka na Krnáčovou coby bývalou ředitelku protikorupční organizace Transparency International. Zpráva, kterou to dávalo navenek, byla jasná: Prahu prolezlou korupcí s dědictvím po Bémovi, Janouškovi, Rittigovi, Hrdličkovi, Jančíkovi a dalších si vezme do parády odbornice na slovo vzatá, která se korupcí a s ní spojenými jevy roky profesionálně zabývala. A tak se zrodil fenomén, kterému se mnozí smáli, a primátorce dodnes říkají posměšnou přezdívkou Krnda.

Jako zkušenost, že střílet od boku se nevyplatí ani při výběru lídrů kandidátek, to však Andreji Babišovi zjevně nestačilo. Popravdě řečeno má už takových zkušeností mraky a nestačí mu to dodnes. Místo aby vsadil na osobnosti, které si již s hnutím něco zažily a mají už i nějaké politické zkušenosti, rád sahá po manažerech, podnikatelích, úřednících či odbornících ponejvíce ze zájmových organizací, kteří se zničehonic zjeví na scéně.

Kabrňáci v čele s Petrem Dolínkem

Jak dopadne Stuchlík, nevíme. Ovšem může se stát, že na rozdíl od Krnáčové šanci vést hlavní město ani nedostane a skončí v opozici. Ale nejde jen o Stuchlíka. Sociální demokracie před čtyřmi roky nasadila tehdejšího ředitele Fakultní nemocnice v Motole a pozdějšího ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka.

Ten byl sice dlouholetým pražským zastupitelem a členem ČSSD je od roku 1990. Když se však ukázalo, že primátorem nebude, do rady hlavního města sociální demokracie vyslala jiné kabrňáky v čele s Petrem Dolínkem. Ludvík později těžiště svého působení přesunul na ministerstvo zdravotnictví a letos do zastupitelstva hlavního města ani nekandiduje.

A to je právě to. Když už je někdo kandidátem na primátora, mělo by to znamenat, že bude za danou stranu nejvíc vidět a bude hrát roli, která tomu odpovídá - i když se primátorem nestane a na nejvyšší funkci nedosáhne. Vůči voličům není fér nechat je volit někoho, kdo ve výsledku hraje až druhé housle a jehož hlavním úkolem je být tváří na plakát. Minimálně navenek se stal nejviditelnější a nejvýznamnější postavou sociální demokracie v Praze náměstek primátorky Dolínek. Jedničkou však byl Ludvík.

Letos za ČSSD kandiduje na prvním místě náměstek ministra obrany Jakub Landovský, o kterém se spekulovalo, že by ho sociální demokracie mohla navrhnout místo Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí. Dolínek je letos až pátý. Bude zajímavé sledovat, kdo bude hrát důležitější part po volbách: zda Landovský, jehož obličej dnes visí na každém sloupu, či Dolínek, který je skutečným reprezentantem ČSSD v Praze.

Na cestě mezi Prahou a Bruselem

Dalším kandidátem vytaženým z klobouku je Jiří Pospíšil, který kandiduje za Spojené síly pro Prahu (tedy TOP 09 a hnutí STAN ve spolupráci s lidovci, LES a Demokraty Jana Kasla). Uvidíme, zda to s ním dopadne lépe než se Zdeňkem Tůmou, který za TOP 09 na primátora kandidoval v roce 2010, nebo s Tomášem Hudečkem, jenž se o tento post za stejnou stranu ucházel o čtyři roky později.

Třeba ale Pospíšil překvapí, a i když se primátorem nestane, po komunálních volbách položí mandát europoslance, aby se mohl plně věnovat práci ve výborech a komisích hlavního města Prahy. A lidé jako Jana Kordová Marvanová nebo současný radní Jan Wolf či Jana Plamínková, kteří jsou na kandidátce až pod ním, budou za ním, co se týče aktivity, vysoce zaostávat.

V minulých komunálních volbách se do zastupitelstva hlavního města dostalo celkem sedm subjektů. Sedm kandidátek, sedm lídrů. Z těch sedmi letos v čele kandidátních listin najdeme jen Martu Semelovou a Bohuslava Svobodu.

Jakub Michálek, který byl jedničkou u Pirátů, se přesunul do sněmovny a vystřídal ho Zdeněk Hřib. Petr Štěpánek, který vedl kandidátku Trojkoalice Zelení, KDU-ČSL, STAN, se posunul na třetí místo kandidátky Zelených a jedničkou se stal Ondřej Mirovský, který na kandidátce Trojkoalice byl svého času sedmý.

Marketingový trik a zajíc v pytli

Co se týká kandidátů jaksi vytažených z klobouku, nejvíc bije do očí trojice Stuchlík, Landovský a Pospíšil. Ani jeden z nich nikdy do pražského zastupitelstva nekandidoval a nyní usilují o to být rovnou primátorem. Mirovský je pražský zastupitel a místostarosta na Praze 7 a Piráti jsou přece jen ve specifické situaci, kdy z původní čtveřice jejich zastupitelů skončili hned tři ve sněmovně. V zastupitelstvu zůstal jen Adam Zábranský, který je na kandidátce na druhém místě hned za Hřibem. Ten kandidoval už v roce 2014, ale až na 53. místě.

Pokud někdo zláká voliče, aby dali hlas kandidátce s ním v čele, ale jeho příslib práce platí především pro situaci, kdy získá nejvyšší post, je to minimálně zčásti klamání voličů. Podobně strany, které chtějí nalákat voliče na známého člověka, nebo alespoň člověka se známým jménem či atraktivním profilem, se občanům sice chtějí zalíbit, to ale neznamená, že pro ně chtějí i něco udělat. V některých případech tak šikovný marketing možná jen zastírá to, že se partaje snaží voličům prodat zajíce v pytli.

Je zkrátka rozdíl mezi kandidátem, který je produktem marketingu, a politikem, který dlouhodobě někde působí, získává zkušenosti a myslí to vážně. A ne, že za posledních deset let vystřídá pozici ministra spravedlnosti, místopředsedy Poslanecké sněmovny, místopředsedy ODS, předsedy TOP 09, poslance, europoslance, děkana Fakulty právnické ZČU, kandidáta na hejtmana a krajského zastupitele a nyní se nově stane i kandidátem na pražského primátora.

Plyne z toho jednoduché poučení. Má smysl volit takovou stranu, u jejíhož lídra je šance, že se práci zastupitele bude věnovat s plným nasazením i v případě, kdy se primátorem nestane. A u koho je zřejmé, že nejde o marketingový trik, za nímž stojí buď všemocný předseda, protože mu někdo poradil, že to vylepší skóre jeho hnutí v hlavním městě, nebo méně volitelní politici na nižších příčkách kandidátky, kteří před sebe vystrčili někoho lákavějšího, ale v zastupitelstvu pak budou hlavní roli hrát oni.