Zachrání naši demokracii političtí veteráni?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Volby do Senátu znovu přinášejí téma, k čemu potřebujeme horní komoru parlamentu. Otvírá ho i strana, která po volbách může mít nejsilnější senátorský klub. Jak zvýšit prestiž a význam druhé komory? A prospěje jí, když do ní kandiduje i poslanec a předseda sněmovní strany?

Pavel Bělobrádek

Pavel Bělobrádek,zdroj: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Horní komora parlamentu dlouhodobě stojí před úkolem vysvětlit a obhájit smysl své existence. Poslanecká sněmovna takový problém nemá: Každý ví, k čemu je dobrá, a její význam je nesporný. Když nic jiného, výsledky sněmovních voleb ovlivňují to, jaká vláda vznikne a jakou politiku bude realizovat. A i když někdy zaznívá, že sněmovna je žvanírna, jde spíše o kritiku zdlouhavého projednávání zákonů a jednacího řádu, než o zpochybňování dolní komory jako takové.

Tomu odpovídá i volební účast, kterou sněmovní volby mají výrazně vyšší. V roce 2017 byla 60,84 procenta, naproti tomu v senátních volbách se většinou pohybuje mezi 30 a 40 procenty v prvním kole (před dvěma lety byla 33,54 procenta). Ještě mnohem hůře si horní komora vede ve druhém kole. Za posledních šest let zde volební účast nikdy nebyla větší než 20 procent.

Neustále se tak vracejí pochybnosti o tom, zda Senát opravdu potřebujeme a zda by nebylo lepší ho zrušit. Žádný div, že lidovci, o kterých se letos hovoří jako o favoritech senátního klání a kteří mají docela slušnou šanci, že po volbách budou mít v horní komoře největší senátorský klub, měli potřebu na svém volebním webu uveřejnit seznam deseti důvodů, proč je Senát důležitý.

Už to samo o sobě svědčí o tom, že jeho důležitost není očividná. Součástí senátní kampaně se tak kromě prezentace volebních programů stává i přesvědčování občanů, že Senát není zbytečná instituce, výklady o tom, co všechno patří do pravomocí senátorů, a jakou přidanou hodnotu Senát má. Otázka je, zda taková snaha spíš nezvýrazňuje, že si s horní komorou neví nikdo moc rady. To potvrzují i některé body z lidoveckého desatera: "Senát propojuje komunální a celostátní veřejnou sféru", "Senátor propaguje svůj region", "Neformální autorita senátora zajišťuje vliv v celé veřejné sféře".

Odkladiště vysloužilých politiků

Také bývalý předseda horní komory Petr Pithart se na webu KDU-ČSL snaží vyzdvihnout význam Senátu například tím, že ho označuje za místo, kde se uklidní stranické vášně a vše se probere ještě jednou. Zdůrazňuje, že "Senát je uklidňující, stabilizující prvek politického systému, který zabrání státnímu převratu", a poukazuje na to, že například Maďarsku dnes Senát tuze chybí.

Ve skutečnosti horní komora balancuje mezi vzývanou pojistkou demokracie a odkladištěm vysloužilých politiků, pro sněmovní politiku už ne úplně použitelných osobností a výrazných solitérů, kterým se podařilo prosadit v jednom volebním obvodu. Letošní volby to dokládají více než názorně. Kandiduje v nich celá řada bývalých ministrů a poslanců, případně veřejně známých jedinců, které popadla touha usednout do senátních lavic.

Od bývalého ministra kultury Daniela Hermana (ten jako jediný má u svého jména na webu Českého statistického úřadu jako povolání uvedeno jen "politik"), někdejšího ministra školství za Věci veřejné Josefa Dobeše, Martu Semelovou, která v posledních volbách po sedmi letech vypadla ze sněmovny, přes bývalého poslance a ministra financí Ivana Pilného, bývalého ministra zdravotnictví v Zemanově vládě Ivana Davida a bývalou ministryni zdravotnictví v Grossově a Paroubkově vládě Miladu Emmerovou, až po někdejšího ministra zdravotnictví Davida Ratha a bývalého premiéra Jiřího Paroubka. A ve výčtu by se dalo ještě pokračovat.

Odcházení Pavla Bělobrádka

Pozornost také vzbuzuje kandidatura předsedy KDU-ČSL a bývalého místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka. Křesťanští demokraté, kteří do Senátu kandidují s heslem "Senát jim nedáme", jeho nasazení vysvětlují tak, že jim na horní komoře obzvlášť záleží a v dnešních časech ji považují za mimořádně důležitou. Dokonce říkají, že půjde o referendum o politické situaci u nás.

Zní to dost přehnaně. Obměna třetiny horní komory samozřejmě žádným referendem není. Lidovci se přesto tváří, že je potřeba Senát obsadit jako poslední baštu demokracie a chránit ji před těmi, kdo chtějí demokracii torpédovat a ohýbat ústavní zvyklosti. Je pravda, že Senát takovou roli plnit může. Jedna věc však je takový záměr deklarovat a druhá ho realizovat a zároveň být jako ochránce demokracie důvěryhodný.

Nakonec to klidně může být tak, že Bělobrádek se přece jen po vzoru dalších bývalých politiků chystá do Senátu, aby zvolnil tempo a na šest let měl klid. Nešlo by tak o vrcholný politický zápas a záchranu naší demokracie před jejími uzurpátory, kdy by lidovci v následujících letech chránili naši ústavu se svým předsedou v horní komoře, přenesli tam těžiště svého působení a zvyšovali tak její význam, ale naopak by to byl začátek Bělobrádkova politického odcházení.

To může pokračovat v březnu na sjezdu lidovců, kdy mu vyprší mandát předsedy. Jestli bude znovu kandidovat, si musí teprve rozmyslet. Šéf křesťanských demokratů také říká, že jako případný nováček v Senátu nemá ambici být jeho předsedou.

Nenechat se ošálit

Bělobrádkova kandidatura tak může být důkazem, že Senát je skutečnou ústavní pojistkou a baštou demokracie, ale stejně tak může být i dokladem toho, že horní komora je pouhým odkladištěm těch, kteří už zase tak velké ambice nemají a především se potřebují někde zašít. Možná se to nevylučuje.

I političtí vysloužilci či neukotvené osobnosti mohou zafungovat, ale spíš jen tím, že vytvářejí překážku, která zdržuje a komplikuje schvalování ústavních změn, než že by opravdu šli do Senátu s cílem ochraňovat a hájit naši demokracii a ústavu a od začátku se podle toho chovali.

Je dobře, že Senát máme, ale se zdůvodňováním jeho existence to je ošemetné. Pithart tvrdí, že horní komora ztrácí smysl, když voliči navolí stranicky stejně složenou Poslaneckou sněmovnu i Senát. V únoru 2012 byly obě komory složené odlišně, přesto ta horní svůj smysl nenaplnila a Senátem prošla přímá volba prezidenta, která očividně naši demokracii a ústavní systém poškodila.

Senát nezachrání vyzdvihování jeho role či žvanění o pojistkách a referendech. Jeho prestiž a význam mohou zvýšit především jeho členové tím, jak si ve své funkci počínají a zda o nich po jejich zvolení ještě vůbec uslyšíme. Voliči tomu mohou pomoci jednoduše tak, že se nenechají ošálit, a když už se rozhodnou k senátním volbám jít, dají svůj hlas důvěryhodným osobnostem, z nichž nečouhá, že do Senátu míří hlavně proto, že nemají do čeho píchnout.

A Pavel Bělobrádek tomu může napomoci tím, že když do horní komory kandiduje jako předseda KDU-ČSL a dělá z toho součást senátní kampaně lidovců, pokusí se v případě svého zvolení tím předsedou zůstat co nejdéle. Protože jinak je to jen volební trik, který Senátu nepomůže, ale uškodí.

Tagy: Senát ČR Česko domácí demokracie KDU-ČSL česká politika senátní a krajské volby

Zdroje: Vlastní