Tajemná Toyen: Královna české avantgardy, která na svých dílech nikdy nezbohatla

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Záhadné jméno Toyen ukrývá první dámu české meziválečné avantgardy, oceňovanou u nás i v zahraničí. Za její díla dnes platí zájemci horentní sumy. Malířka přitom žila dlouhé roky v levném pařížském hotelu a ze svých děl nikdy nezbohatla.

Toyen na snímku z roku 1930

Toyen na snímku z roku 1930,zdroj: Archiv

Tajemný surrealismus, záhadná Toyen. O dětství a mládí Marie Čermínové (1902 – 1980), jak zní skutečné jméno slavné výtvarnice, víme pouze tolik, že se narodila 21. září 1902 na pražském Smíchově poštovnímu pomocníkovi Václavu Čermínovi a Marii, rozené Jedličkové.

Toyen o své rodině nemluvila, tvrdila, že žádnou nemá a nikdy neměla, a styky udržovala pouze se starší sestrou Zdeňkou. Témata dětství v její tvorbě působí skličujícím dojmem a rovněž to, že se Toyen nikdy nevdala a neměla děti, nesvědčí o příliš harmonickém počátku jejího života.

Na vlastní nohy se postavila brzy a svou "neexistující" rodinu opustila v pouhých šestnácti letech. Nějaký čas se živila prací v žižkovské továrně na výrobu mýdla. Toužila však po malování, a tak již v roce 1919 nastoupila na UMPRUM, kde se učila dekorativní malbě u profesora Emanuela Dítěte. Po třech letech však studia předčasně ukončila.

Osudový Jindřich Štýrský

Osudové seznámení s třiadvacetiletým malířem Jindřichem Štyrským (1899 – 1942) jí přinesl pobyt na jadranském ostrově Korčula roku 1922. Setkání na pláži se skicákem, debaty o umění a množství společných zájmů vyústily ve zvláštní vztah, který zásadním způsobem ovlivnil další Mariin život.

Se Štyrským se vzájemně doplňovali a inspirovali, rozhodli se tedy žít společně. Podstata jejich vztahu, trvajícím až do Jindřichovy předčasné smrti, zůstává ovšem poněkud nejasná - něco víc než přátelství oba důsledně popírali. Zařaďme jej tedy mezi další otazníky okolo postavy nekonvenční malířky.

StyrskyToyenDeka1929

Jindřich Štýrský a Toyen byly nerozlučná dvojice,zdroj:Archiv

Jaká byla Toyen doopravdy? To zjistil málokdo. Mezi "svými" vtipná, přívětivá a obětavá, mimo kroužek skutečných přátel uzavřená žena, nelehce navazující vztahy s okolím. Nesnášela autority a rozdělování na ženské a mužské role.

"Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli," vzpomíná na přítelkyni básník Jaroslav Seifert.

Kdo vymyslel Toyen?

Ano, tajemný pseudonym. Kdo byl jeho autorem? Opět s jistotou nevíme, hlásí se k němu hned několik osob. Snad Karel Teige, snad Jaroslav Seifert, který "Manku", jak smělo Toyen oslovovat jen pár blízkých přátel, potkával kdysi při cestách z dílny na mýdlo, aby se s ní už jako s malířkou setkal znovu po několika letech.

"Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes…" tvrdil Seifert.

profimedia-0219963992

Dílo Toyen je v současnosti tak cenné, že vystavení obrazů doprovází zvýšená bezpečnostní opatření. Na snímku obraz s názvem Spící,zdroj:Profimedia.cz

Dle jiných vychází jméno z francouzského citoyen, tedy občan, či z mitoyen ve smyslu prostřední zdi mezi dvěma místnostmi. Anebo se jedná o anagram věty "to je on", v duchu její oblíbené mužské stylizace? Inu, kdo ví.

Pseudonym začala Marie Čermínová užívat od roku 1923, kdy spolu se Štýrským vstoupila do Devětsilu, uměleckého seskupení českých avantgardních umělců. Mladá výtvarnice, které se zde coby jediné ženě dostávalo značné pozornosti, se seznámila s řadou nejrůznějších osobností. Seifert, Teige, Nezval, Vančura, Wolker, Jaroslav Ježek a mnozí další. A také Julius Fučík, na jehož návrh byl později vyloučen Seifert. Součástí Devětsilu se v roce 1925 stalo i Osvobozené divadlo.

Paříž a návrat mezi surrealisty

V roce 1925 odjela Toyen se Štyrským do Paříže. Pobyt se protáhl na několik let. Dvojice navázala nová přátelství, vystavovala a společně vytvořila nový umělecký směr zvaný artificialismus. Obrazy se staly básněmi a básně obrazy.

Po návratu do Prahy si v pasáži U Nováků zřídili módní ateliér, kde novátorským způsobem zdobili oděvy a textilie. "Není to batika, ale metoda, zvaná stříkací, jež umožňuje daleko rozmanitější skupenství obrazců a zejména barev. Prohlížíte-li jejich zboží, šály, šátky, dámské prádlo, kravaty, máte dojem nejabstraktnějších obrazů," konstatuje časopis Domov a svět.

Toyen se stála členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. Dvojice Štýrský-Toyen stála rovněž u vzniku s Paříží provázanou Skupinou surrealistů. Do Československa je v roce 1935 přijel podpořit sám zakladatel uměleckého směru André Breton.

Pařížské začátky od nuly

Po příchodu nacistů na scénu se Toyen stáhla do ústraní. Od roku 1941 odvážně ukrývala ve svém bytě Jindřicha Heislera (1914 – 1953), umělce židovského původu, který nenastoupil do transportu, a unikl tak koncentračnímu táboru. Do konce války žila spolu s ním a svou sestrou v malé garsonce v pražské Krásově ulici.

V této nelehké situaci navíc těžce onemocněl přítel Štyrský, u jehož lůžka probděla Toyen dny i noci. Marně, 21. března 1942 Jindřich Štyrský zemřel na nevyléčitelnou srdeční chorobu.

Po válce Toyen krátce vystavovala, avšak atmosféra ve společnosti houstla, a malířka se v předtuše blížícího se komunistického převratu v roce 1947 rozhodla pro odchod do Paříže. S sebou vzala Jindřicha Heislera, své dílo a Štyrského pozůstalost, kterou jí celoživotní druh odkázal. Dobře tušila, že v novém Československu pro avantgardní malířku místo nebude.

Ve Francii, kde jí kromě starých přátel pomáhal i Ferdinand Peroutka, musela Toyen začínat nanovo. Mezi francouzskými surrealisty se časem stala uznávanou autoritou. Obrazy, grafiky, koláže i knižní ilustrace, to vše neslo nezaměnitelnou pečeť originální české výtvarnice. Ze vzpomínek na domov vznikl melancholický cyklus obrazů Pražská domovní znamení.

Roky žila v levném hotelu, až konečně roku 1967 získala byt a ateliér po André Bretonovi. Přátelé postupně odcházeli a Toyen se uzavírala stále více do sebe, obzvlášť těžce ji zasáhl rozpad pařížské surrealistické skupiny v roce 1969. Na konci života se stáhla do samoty a udržovala kontakty pouze s básnířkou Annie Le Brun a spisovatelem a dramatikem Radovanem Ivšićem.

Rekordní sumy za obrazy

Domů se už nepodívala, zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Pohřeb za účasti několika nejbližších se konal na pařížském hřbitově des Batignolles, kde odpočívají i její surrealističtí přátelé Benjamin Péret a André Breton. Pozůstalost se rozprodává po aukcích.

A její vlast? Socialistické Československo o úmrtí kdysi slavné Toyen pomlčelo. Umělecký návrat královny české avantgardy byl umožněn teprve po roce 1989. Neutuchající zájem o Marii Čermínovou dokazují současné ceny jejích olejomaleb.

Za obraz A teď, když přijde čas zaplatil nedávno nový majitel téměř dvacet milionů korun, velkoformátové Šero v pralese z roku 1929 bylo dokonce vydraženo za neuvěřitelných šestatřicet milionů včetně aukční provize. A Toyen? Ta na svém díle nikdy nezbohatla.

Tagy: Česko domácí výtvarné umění české umění umění a kultura dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní