Hana, původně Johanna Podolská se narodila 16. května 1880 coby nejstarší dcera architekta a stavitele Františka Vošahlíka. Otec měl množství zakázek v Německu i Rakousko-Uhersku, když však ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřel, nastaly rodině krušné časy. Matka si otevřela v Praze krupařský krám a Johanna musela začít pomáhat živit početné sourozence.

Vyučila se tedy švadlenou, a to velmi zručnou, u Anežky Fišerové v Celetné ulici. Nicméně nerozešly se v dobrém, neboť mistrová prý kvůli odmlouvání uštědřila Johanně facku. Dívka se po nepříjemné zkušenosti rozhodla osamostatnit a počala za svými zákaznicemi chodit "šít po domech". Navzdory své velké šikovnosti a píli by však asi těžko získala větší úspěch, nebýt nečekané okolnosti. Seznámila se totiž s mladým šlechticem z Polska.

Viktor Podolski byl akademickým malířem z polského zemanského rodu, vlastnícím nezanedbatelný majetek, který byl kupodivu ochoten vložit do Johannina podnikání. Mladí lidé se vzali, a z jejich spojení vzešli nejen dva synové, ale také Johannin, vlastně už Hanin malý krejčovský Salon u pěti králů, otevřený roku 1908 v pražské Vyšehradské ulici.

Hana se obchodu věnovala tělem i duší. Ráno vstávala v pět hodin a odcházela do svého modelového domu. Obchod zdárně prosperoval, a tak se mladá paní Podolská mohla brzy přesunout na lukrativnější místo do centra. Nejprve na roh Vodičkovy a Jungmannovy ulice, později do paláce Lucerna, kde si také dvojice pořídila byt. Viktor zanechal malování a pomáhal své ženě s prací v ateliéru, což činili později také oba synové i se svými manželkami. Mladá "paní šéfová" dohlížela osobně na každou zkoušku a firma zdárně rostla.

Z podomní švadleny majitelkou módního domu

Přichází ovšem první světová válka. Teprve po jejím skončení může salon započít svůj strmý vzestup a postupně se mění na luxusní modelový dům. Z původních dvou jsou desítky švadlen, k salonu patří i kožešnictví a kloboučnictví, a Hana Podolská nakonec obléká ženy "od hlavy až k patě". Vydává vlastní časopisy, spolupracuje se slavným Františkem Drtikolem a dalšími fotografy.

Nejlepší reklamu ovšem dělají celebrity, a tak se po přehlídkových molech Haškova kabaretu, divadla Komedie i předváděcího sálu Lucerny procházejí filmové a divadelní herečky jako Anna Sedláčková či operní pěvkyně Jarmila Novotná, a dokonce i některé kurážnější dámy ze společnosti. Kromě toho salon jako jeden z prvních zaměstnává profesionální manekýny, jak se tehdy říkalo modelkám, přičemž každá váženější zákaznice má svou vlastní.

Částečným konkurentem Podolské byl Modelový dům Roubíček, především však Salon Rosenbaum, sídlící původně ve Štěpánské ulici a později na Národní třídě. Oldřich Rosenbaum byl ovšem konkurencí podivuhodnou – místo, aby si majitelé obou firem škodili, raději se vzájemně informovali o svých aktivitách. Třeba telefonicky po návratu z pařížských přehlídek, aby nedocházelo k výrobě stejných modelů.

Každý z obou závodů byl něčím jedinečný. Hana Podolská byla nedostižnou v šití kostýmů a plášťů, Oldřich Rosenbaum se svou "dvorní manekýnou" Adinou Mandlovou se pro změnu specializoval na róby a šaty, a nabízel dokonce vlastní parfém. Oba modelové domy samozřejmě ručily za perfektní kvalitu práce i materiálu.

Finty královny módy, která oblékala elitu

Původní orientace na Vídeň se postupně změnila v profrancouzskou. Do Paříže jezdila Hana Podolská spolu se svou kreslířkou a "pravou rukou" Hedvikou Vlkovou několikrát do roka. Účast byla na tehdejší dobu velmi drahá, přes 30 tisíc korun, ale vyplatila se. Fotografování i kreslení bylo samozřejmě zakázáno, a tak ženy vymyslely řešení jiné. Jestliže se "paní šéfové" některý z modelů zalíbil, upozornila Vlkovou smluveným znamením. Kreslířka se pak urychleně odebrala na toaletu, kde díky své fotografické paměti vše pečlivě zaznamenala.

Propagačním účelům sloužily i každoroční pobyty v Mariánských Lázních, které majitelka slavného salonu navštěvovala se svými manekýnkami. Ty se pak objevovaly několikrát denně na kolonádě, samozřejmě vždy v jiném modelu. Dále tu byly dostihy v Chuchli či soukromé přehlídky pro manželky ministrů. A samozřejmě důležitá spolupráce s filmaři. Róby "od Podolské" se objevují v Katakombách, Maskované milence či proslulém Kristiánovi.

Mezi stálé zákaznice patřila manželka prezidenta Hana Benešová, Marie Baťová, automobilová závodnice Eliška Junková, či slavné herečky jako Olga Scheinpflugová, Lída Baarová, Hana Vítová a Nataša Gollová.

Oděvní kreace si sice mohly pořídit i ženy méně zámožné, ovšem ceny spolu s čekací lhůtou nebyly zrovna nejmenší. Zato pak matky předávaly dcerám šaty "od Podolské" coby velikou vzácnost, a dokonce je prý možno obléci si takovou róbu na ples i dnes.

Úspěch v profesním životě vyvažovala Haně Podolské nepřízeň v životě osobním. Její manžel předčasně umírá roku 1926 při nehodě na lovu. Starší syn Miloš se o pár let později stává obětí těžké choroby a posléze také umírá. Mladší Viktor se žení s kreslířkou firmy, když ale manželka po únorovém puči roku 1948 emigruje, on sám je zatčen a uvězněn.

Během druhé světové války se Salonu Podolská vedlo lépe, než jeho konkurentům. Arnoštka Roubíčková z Modelového domu Roubíček zahynula v Terezíně. Prozíravý Oldřich Rosenbaum emigroval již riku 1938 kvůli svému židovskému původu do Paříže a poté do New Yorku, kde si založil novou firmu. Ta se postupem času změnila na úspěšný módní závod, v němž "šily" i manželky prezidentů Trumana a Eisenhowera nebo herečka Ginger Rogersová.

Pražský Rosenbaumův salon byl roku 1942 arizován členem SS, aby se z něj po Vítězném únoru stal znárodněný Oděvní závod Styl. Dědicům ho navrátila teprve Sametová revoluce, a dnes firma Rosenbaum s.r.o. znovu funguje, avšak již pouze s kvalitní konfekcí.

Za totality v roli prodavačky

Salon Podolská se za socialismu proměnil v Oděvní službu Eva. Samotnou paní Hanu paradoxně na pár let "zachránila" Marta Gottwaldová. Manželka komunistického prezidenta byla totiž obdivovatelkou oděvních zázraků Salonu, domnívajíc se, že někdejší majitelka z ní vytvoří druhou Hanu Benešovou.

Snažila se dokonce tolik, že zařídila propuštění syna Viktora z vězení, který následně emigroval za svou ženou, a paní Hana, ač tomu jistě byla ráda, zůstala zcela sama. Pouze bývalé švadleny chodily podporovat svou zchudlou a osamělou "paní šéfovou".

Smrtí Marty Gottwaldové veškeré, byť malé výhody ustaly. Roku 1954 dostala paní Hana, nyní prodavačka s platem 2 400 korun definitivní výpověď od ředitele Oděvní služby, který jí jednoduše oznámil, že další den již chodit nemusí. Nesla to těžce. Do bývalého salonu, svého celoživotního díla, se vrátila už jen jedenkrát, to když s ní v roce 1968 natáčel Miroslav Horníček krátký rozhovor pro televizi.

"Coco Chanel české módy", která oblékala filmové hvězdy i manželky prezidentů, zemřela v osamělosti roku 1972 ošetřovaná pouze pečovatelkou, jíž odkázala veškerý svůj majetek. Syn Viktor, jehož matka už nikdy neviděla, se mohl do Čech vrátit teprve v devadesátých letech. Oděvní služba Eva definitivně zanikla roku 1991.

Zvláště vyvedené kostýmy "od Podolské" i "Rosenbauma" jsou dodnes skryty v depozitářích Uměleckoprůmyslového muzea. Občas se některý objeví v obchodě se starožitnostmi. Ale už jen ve filmu pro pamětníky spatříme půvabnou Adinu Mandlovou, jak ve skvostném modelu "Hanna Podolska, Prague" naslouchá Kristiánovi, šeptajícímu: "Zavřete oči, odcházím".